„Otázky byly zasvěcené a vnímavé." Případně „nešly k podstatě věci a prozrazovaly autorovu nepřipravenost". To je většinou vše. Tak nějak vypadají ve zkratce recenze, které reflektují vydané knihy rozhovorů. Tímto tvrzením se recenzent s úlohou autora rozhovoru historicky vypořádal a nadále věnuje svou pozornost výhradně osobnosti dotazovaného. Kdyby tak tušil, že hraje betla na hřišti vykolíkovaném někým docela jiným... Položením otázek totiž práce autora rozhovoru nekončí, naopak jí začíná. Otázky jsou jen pověstným vrcholem ledovce.
Ideální žurnalistická otázka zní „proč?" - směřuje k odhalení věcí. „Proč jste to riskoval?" Nejvhodnější otázka autora knižního rozhovoru oproti tomu mnohdy vůbec nekončí otazníkem. Zní přitom stejně stručně: „Ano." Jejím smyslem je přitakání, směřuje k prohloubení. „Ano, to muselo být těžké..." „Ano, rozumím vám..."
Ty nejlepší odpovědi se často dokonce rodí z mlčení. Dobrá otázka knižního rozhovoru tedy nemusí být vůbec žádná, v chápavém tichu a niterném souhlasu lze vyslovit to, nač není možné odpovědět. Tady je možné mluvit o věcech, na které není prostor nejen v novinách, ale ani v rodině a mezi přáteli. Lze vyslovit to, co se říká jen sobě samému - a někdy ani to raději ne.
Příliš rychle položená otázka může odpověď zabít a odvést tok řeči zcela jinam. I v rozhovorech totiž platí, že do stejné řeky není možné vstoupit podruhé. Pokud bývalý politický vězeň po mnoha desetiletích - a možná úplně naposledy v životě - artikuluje své pocity, které prožíval při mučení v kriminále, nelze se druhý den doptávat na podrobnosti. Respektive udělat to lze, výsledek je ale chabý a pro dotyčného stresující.
Všimněte si - procento otázek nezakončených otazníkem bývá v knihách rozhovorů mnohem vyšší, než je tomu v žurnalistických formátech. Už sama interpunkce tady prozrazuje, že jde o dvě oblasti, které se někdy překrývají, ale většinou se jen stejně jmenují. Jiné slovo než rozhovor ale k dispozici nemáme. Nebo snad ano?
Kdo je tady režisér?
Potíže při hovoru o knižních rozhovorech máme už kvůli chybějící či velmi nepřesné terminologii. Lépe než ustálený termín rozhovor by snad bylo vhodnější užívat název dialog. I když se v knize rozhovorů setkávají (minimálně) dva lidé, kteří hovoří pouze o jednom z nich a jejich promluva tuto skutečnost akcentuje, vztah těchto dvou lidí by měl být vyvážený - jak by řekl Martin Buber - dialogický. Budiž, nazvěme rozhovor dialogem, ale kudy dál?
Označit zpovídanou osobnost jako respondenta snad lze, říci ale o kladeči otázek, že je autorem, má mnohá úskalí. Je to sice on, kdo určuje a „fabuluje" výsledný knižní tvar, ale přece jen pracuje v intencích daných svým respondentem. Události, které respondent neprožil, názory, které nemá, nelze do příběhu zapracovat, i kdyby se to do „děje" nevímjak hodilo. S nadsázkou by se dalo poznamenat: Někdy je to skutečně velká škoda...
Pomoci bychom si snad mohli filmařskou terminologií. Respondent přináší do knihy svůj příběh jako námět. Scénář a režie je už v rukou člověka, který na první pohled vypadá jako onen nezáludný kladeč otázek. Ostatně režiséra není ve filmu vidět ani jeho otázkami, a výsledný tvar je jeho výtvorem zcela nezpochybnitelně.
Otázku autorství řeší zúčastění i z ryze praktických důvodů. Ano, mluvíme o honorářích. Někteří nakladatelé procenta z tržeb dělí rovným dílem mezi autora rozhovoru a jeho respondenta (zejména pokud má respondent dostatečně slavné jméno), jiní autora zvýhodňují (například osmi procenty proti dvěma), některá nakladatelství přiznají, kdo je „režisérem" knihy, a jemu pak honorář směřují vcelku. Má to pochopitelně i výhodu nezpochybnitelných právních nároků.
Autor tohoto zamyšlení pochopitelně preferuje poslední variantu - je sám přece také takovým kladečem otázek. Pokud by se někdy ocitl na druhé straně knižní barikády a stal se nebohým respondentem, bude svůj dnešní výrok pravděpodobně pokládat za zmatečný. Jistě pak tuze rád zohlední tu nezastupitelnou iniciační roli respondentovu...
Právo na hledání
Základním stavebním kamenem každého rozhovoru je důvěra - a to nejen očekávaná důvěra respondenta vůči autorovi rozhovoru, ale důvěra vzájemná. Respondent musí mít téměř absolutní důvěru v to, že ten chlap či ženská, který jeho vyprávění nahrává, ho nezneužije. Během hodinového rozhovoru je možné dávat si pozor na ústa, ale zkuste se permanentně kontrolovat, když s někým hovoříte druhý měsíc! Záznam hovoru není z tohoto důvodu vhodné poskytovat třetí osobě, neřku-li audiovizuálním médiím. Autorovi rozhovoru někdy zavolají z rozhlasu s prosbou o poskytnutí zvukového záznamu, jehož část chtějí odvysílat. Je třeba se tomu vyhnout. Nejde zdaleka jen o to, že respondent někdy vysloví svůj názor příliš radikálně a posléze ho z osobních důvodů ztlumí, či dokonce vypustí. Mohou to být důvody uvědoměle mravní - „Tu reflexi by měl dotyčný udělat spíš sám, než abych ji vyslovoval za něho." Ano, i zištné - „Ta baba pořád sedí v grantové komisi." Respondent také mnohdy své stanovisko v průběhu hovoru teprve dotváří a hledá. Je zřejmé, že pokud neodříkává pouze naučené floskule a do rozhovoru nepřináší jen své názory, nýbrž i myšlení, jasně zformulované stanovisko na většinu otázek ani mít nemůže. Nezřídka pak vysloví nějakou tezi, a když se po několika dnech k dané tematice hovor stočí z jiné pozice, náhle zjistí, že by věc formuloval odlišně. A další den může takové cizelování pokračovat.
Na autorovi rozhovoru pak leží odpovědnost rozpoznat, která rovina se nachází hlouběji, která z vyslovených verzí je (alespoň pro tuto chvíli) definitivní a která zazněla jen ve fází vývoje, jako způsob hledání. V původním zvukovém záznamu by však vedle sebe oba výroky ležely bez klíče, který je rozliší. Nezasvěcený posluchač by mohl získat dojem, že si respondent protiřečí, je zmatený, nebo dokonce lže. Neměl by možnost pochopit, že kniha rozhovorů není monolit vystavěný k respondentově slávě, nýbrž proces, ve kterém mají všichni zúčastnění právo na hledání.
Mluvili jsme už o důvěře mezi respondentem a autorem, o tom, že musí být oboustranná. Kde tedy spatřujeme důvěru autorovu? V tom, že bez kotvícího lana vsadí na otevřenost a upřímnost svého respondenta, nebo alespoň na to, že respondentova upřímnost bude převažovat nad neupřímností. Že respondent z kladeče otázek nehodlá udělat svou hlásnou troubu, pouhý zesilovač svého hlasu.
Autor se toho dozvídá mnohem víc než čtenář. Většinou bývá použita jen polovina nebo dokonce čtvrtina získaného materiálu. Takové neveřejné informace autor potřebuje k tomu, aby mohl s těmi veřejnými vůbec pracovat. Zatímco respondent vkládá do vztahu s autorem celou svou osobnost a doufá, že nebude zmanipulována a dezinterpretována, autor rozhovoru do díla vkládá jen svou práci - tedy svou energii a čas. Je to pochopitelně méně než osobnost, ale i tak to něco znamená. Alespoň tedy v některých případech...
Co bylo dřív? Myšlení, nebo slova?
To, že se na světlo boží nedostanou některé vyřčené výroky, neznamená, že tam naopak neproniknou slova a věty, které nikdy nezazněly. Rozdíl mezi projevem mluveným a psaným je diametrální. Vyjádřit stejnou myšlenku řečí a písmem někdy znamená vyjadřovat se docela jinak, občas dokonce na první pohled protichůdně. Kniha rozhovorů musí zachovat autenticitu výpovědi, interaktivitu mezi otázkami a odpověďmi, přesto je třeba vyslovené do psaného svým způsobem „přeložit". Důsledkem tohoto procesu je fakt, že jen velmi málo vět zůstane v knize zachováno tak, jak byly vyřčeny. A nemáme na mysli jen prosté vypuštění parazitních slov či verbálních nepřesností. Mluvíme o zcela nové stavbě výpovědi, o „tvorbě" respondentova jazyka.
Při tomto procesu může být vítanou pomocí nahlížení do knih, které respondent sám předtím případně napsal. Odtud lze čerpat skvělou inspiraci pro stavbu vět a strukturu jeho myšlení v psaném tvaru. Pokud taková podpůrná literatura chybí, je potřeba sebrat odvahu a za respondenta jeho literární „styl" vytvořit. To vše samozřejmě při respektování jeho slovní zásoby, způsobu argumentace, stavby vět i celých větných úseků, při úctě k jeho myšlení. To je možná ten nejtenčí led, na který se autor rozhovorů vůbec pouští. Myšlení je přece vyjadřováno slovy a děje se komunikací... Zde tomu má být zcela opačně: slova, která vrší někdo jiný, se náhle pokoušejí vyjádřit myšlení člověka, jemuž budou zpětně přiřčena. Kde je záruka toho, že autor rozhovoru dokáže za druhého nejen formulovat, ale i myslet?
Pokud se smíříme s tím, že autor rozhovoru pro dobro výsledného díla zasahuje do samotné struktury vyjadřování respondenta, můžeme už poměrně bez bolesti přijmout i fakt, že za něj také vymýšlí některé věty. Věta, myšlenka, pocit, který v nahrávce rozhovoru absentuje, přece nesmí v knize chybět jen kvůli takové maličkosti, jako je skutečnost, že ji nikdo neřekl! Po všech těch hodinách, dnech a měsících strávených v niterném dialogu je autor na respondenta napojen tak intenzivně, že „ví", co říci „měl". Proto to za něj bez ostychu dopíše. Zní to divně, ale je to tak: v dobrých knihách rozhovorů nacházíme věty, ba celé pasáže, které nikdy nezazněly. Zaznít ale měly - a proto jsou „skutečné" a mají v knize své opodstatnění.
Tato domýšlení pochopitelně nesmí nepatřičně posunout popisovanou skutečnost - ať už se jedná o konkrétní vzpomínku či její reflexi ve formě zobecnění nebo o artikulaci nějakého pocitu. Barometr, který odhalí, nakolik byl autor v tomto směru úspěšný, nacházíme při autorizaci závěrečného znění textu. Pokud dotazovaný řekne: „Takhle jsem to sice neřekl, ale nechme to tak, je to dobré" - dobré to není. Práce se nepodařila, je potřeba udělat ji znovu a lépe. Fabulace byla úspěšná jen tehdy, pokud respondent „vymyšlený" text přečte a má ho za svůj; pokud si ani neuvědomí, že tato slova a věty vůbec nevyslovil.
Nyní už dokážeme vytušit, že stejně razantně jako s odpověďmi se pracuje i s otázkami. Většina dotazů, které skutečně zazní, není v knize vůbec zdokumentována. Odhaduji, že jich „přežije" sotva třetina. Jiné dotazy jsou naopak zpětně vymýšleny a upravovány. Hodnocení knih rozhovorů prováděné výhradně na základě posuzování „kvality" otázek, jak jsme se o něm zmínili v úvodu tohoto textu, je tedy scestné.
Podobnou - dalo by se říci autorskou - metodou pracuje kladeč otázek s textem jako s celkem. Je na něm, aby mu dal celkovou strukturu, směřování, rozdělil ho do logických úseků. To vše pod knutou axiomu, že každá otázka musí navazovat na předchozí odpověď. Knihu rozhovorů sestavuje její autor podobně, jako když má mistr krejčí ušít oblek jedinou nití. Tok otázek a odpovědí by neměl být přerušen a zaškobrtávat. Každá otázka typu „A ještě se vraťme k..." nebo „Už jsme se zmínili o tom..." prozrazuje, že si autor rozhovoru nevěděl rady. (Na jednom místě tohoto textu jsme už takto zavrávorali. Pozorný čtenář si snad všiml.)
V téměř každé beletristické knize čtenář oprávněně očekává, že odstavce a kapitoly budou navazovat a proces jeho čtení nebude narušován. To platí i při „klipovosti" vyprávění. Nemluvíme o rychlosti střihů, ale návaznosti mezi nimi. Také v rozhovorech je třeba „návaznost" pokládat za základní stavební metodu. Kontinuálnímu toku textu je někdy dokonce třeba obětovat skvělou historku či myšlenku - pokud ji není kam organicky zařadit, nemá v knize co dělat. Kniha přece není slepencem sentencí či souborem jednotlivostí; měla by být jedním celkem.
To vše s vědomím, že onen celek není a nemůže být absolutní, objektivní pravdou o popisované době, tématu - a dokonce to neplatí ani pro zpovídanou osobnost. Je to jen projekce, platónský svět jevů, podle něhož uhadujeme dění ve světě idejí. Pokud je na knize něco skutečně pravdivého, je to jen pravda o ní samé.
Dostávat a brát
A skutečně na těch otázkách záleží tak málo? Soudobá česká žurnalistika preferuje otázky kladené takzvaným investigativním způsobem. Nejde přitom o obecný úzus, je to jen jedna z mnoha metod. Navíc metoda, která je pro rozsáhlejší knihu nejméně vhodná. (Pokud ovšem nějaký autor nehodlá z masochistických důvodů strávit těch několik měsíců či let, po které kniha vzniká, s osobností, kterou bytostně nesnáší. Ale proč by něco takového dělal respondent?)
Jedna sentence tvrdí, že lidská práva se nedostávají, nýbrž berou. O odpovědích respondenta knižního rozhovoru to platí přesně naopak - ty se nedají získat, z paměti je nelze násilím vydobýt, lze je jen obdržet. Není to zásluha, je to dar. Potřebnou vlastností tazatele není pak ani tak bystrost, jako trpělivost. Kladeč otázek by se jistě měl umět dobře ptát, ale prioritní je, aby dokázal naslouchat. Aby uměl vytvořit prostor, v němž se ta divoká plachá zvířata, jakými ty nejsilnější odpovědi obvykle jsou, cítila bezpečně.
A pak je zde pochopitelně pár dovedností, které to naslouchání usnadňují. Neobhlížet reálie, o kterých se v knize mluví, dříve, než je text definitivně hotov. Nespřátelit se příliš s respondentem, nezačít si s ním například důvěrně tykat, dokud není práce u konce. Proč? Protože ani čtenář většinou dané reálie nezná a není s respondentem v blízkém vztahu. Autor tak dělá knihu rovnou ze čtenářovy, nikoliv respondentovy pozice. Je ušetřen dalšího „překládání", ptá se a naslouchá „za" svého čtenáře.
To už jsou ale jen profesní finesy řemesla, kterým tvorba knižních rozhovorů - a koneckonců i literatura jako celek - beze sporu je. Naslouchat jim už není třeba. Na to by se čtenář svého respondenta přece nezeptal. Nebo snad ano?
Autor (nar. 1965) je novinář a publicista.
