François Ricard
Často těm z posádky postačí k taškařici
křídlatý albatros, pták, který brázdí vzduch
za lodí, po hořkých propastech klouzající,
té pouti lhostejný a vytrvalý druh.[1]
Charles Baudelaire
Autor „Albatrosa" měl pravdu: pro nás, lidi zdola, ubohé členy „posádky", připoutané k prknům lodi „po hořkých propastech klouzající", s „lulkami" v ústech navzdory dobře známým škodlivým účinkům tabáku, není zajímavá poezie. Zajímavý je pro nás básník.
Nebo spíše: básníci. A stejně tak básnířky, samozřejmě. Neboť jestliže známe docela dobře duši a mravy básníka jako takového, studované zejména s přesvědčivostí nám známou v knize Milana Kundery Život je jinde, musíme nyní, abychom mohli uvažovat o jedné velmi důležité změně - třebaže ještě málo zdokumentované, která se nedávno objevila v konstituování a chování básnického druhu, provést odlišnou analýzu, jež nebude sledovat hledisko individuální, nýbrž sociální či etnologické.
Jelikož nám zatím chybějí dostatečné informace, můžeme tuto změnu označit jako kolektivizaci, anebo lépe: tribalizaci osoby a činnosti současného básníka. Básníci se prakticky přestali prezentovat jako osamocené a autonomní figury, jak tomu bylo v minulosti (typ René nebo Chatterton), a vystupují dnes pouze hromadně nebo v houfu, to znamená uprostřed shromáždění, v němž jméno a existence každého jednotlivce směřují čím dál víc k rozplynutí, takže jeho chování a „řeč" se často podřizují kolektivním pravidlům a zvykům, jejichž účelem, jak nás učí základy sociologie nebo entomologie, není zachování individuálních rysů jedinců, ale jejich normalizace a integrace do skupiny, což je jediný způsob, jakým skupina potvrzuje svoji funkčnost a schopnost nepřetržitě se rozšiřovat.
Ono staré slovíčko „básník" se dnes už zkrátka skoro vůbec nemůže užívat v jednotném čísle; připojilo se k rodině podstatných jmen, která se používají primárně a povinně v čísle množném. Zajisté, někteří mluvčí si stále zakládají na tom, že říkají „Já jsem básník" nebo „Hle, velký básník". Ale tak se vyjadřují pouze ze zvyku (nebo z lenosti či ješitnosti). Ve skutečnosti je dnes básník (nebo lépe řečeno: Básník) pouhou vzpomínkou, fosilií, jakýmsi australopitékem předdemokratických časů, něco jako Bůh, Král či Člověk s velkým „Č". Na jeho místě se hemží ona pomnožná bytost, horda, roj: básníci.
K takovým úvahám v každém případě vede pouhé pozorování současných projevů poezie. Ta se dnes prezentuje skoro vždy hromadně, kolektivně, ne-li přímo stádně. Nejtypičtějším příkladem je samozřejmě onen moderní vynález par excellence: festival poezie, pod nějž jsou dnes zahrnuty prakticky veškeré básnické aktivity a básnický život. V každém státě, v každém respektovaném městě, téměř v každé vesnici planety se koná v tom či onom okamžiku roku nějaký festival poezie. Některé jsou velké (Mezinárodní festival poezie v Trois-Rivières přitáhne každý podzim do Québeku dvě nebo tři stovky veršotepců z pěti kontinentů), jiné skromnější (a proto tu nemohou být zmíněny). Některé mají poslání řekněme obecné, jiné jsou specializovanější, jako světové kolokvium Mezinárodní asociace haiku v japonské Naře, kde se naposled sešlo více než padesát účastníků. Tento žánr jednoduché a krátké básně nabízí formu zvlášť vhodnou pro světové šíření internetem, a proto se „s překvapivou intenzitou šíří napříč planetou", jak poznamenal Le Monde des livres. Některé sázejí na hodnoty jisté, to znamená na básníky mající již reputaci (a kteří se nadto nenechají prosit, aby přijeli), zatímco jiné, jako Bienále básníků ve Val-de-Marne, se zajímají především o „živou" poezii, to znamená o uvádění nových talentů (v roce 2001 to byli básníci z Latinské Ameriky píšící v předkolumbovských jazycích, v roce 2003 to byla sedmnáctiletá básnířka píšící v jazyce tyva patřícím do mongolské jazykové rodiny).
Mezi všemi těmito festivaly jsou některé výnosné, jiné ne; některé přitahují pozornost novinářů, jiné ne; ale všechny jsou finančně podporovány. A všechny se odehrávají podle stejného vzorce vypůjčeného v zásadě z koncertů a někdejších politických mítinků: shromáždit v daném čase a místě co nejvyšší počet básníků, mladých i starých, slavných i neznámých, něžných i zuřivých, domýšlivých i plachých, mystických i pornografických, postavit je všechny najednou nebo jednoho po druhém na scénu vybavenou mikrofonem a nechat je předvádět svou produkci před publikem složeným z obyčejných lidí, které tak doufáme proměnit v obdivovatele, to znamená ve čtenáře (a kupce), kteří se však ve skutečnosti neliší od samotných básníků a především touží po pozvání na příští festival. Tento vzorec má samozřejmě různé obměny (shromáždění se mohou konat v kavárnách, na náměstích, ve školách, v šapitó, uprostřed pole; veřejná čtení mohou nebo nemusejí být doprovázena hudbou; nenadále se mohou objevit - pečlivě předvídané a kontrolované - excesy, jako například vyvěšení „podvratných" transparentů, noční manifestace, překvapivá návštěva starosty, známého intelektuála nebo vycházející televizní hvězdičky), ale jeho hlavní rysy - množství pozvaných básníků a veřejný charakter jejich představení - jsou natolik konstantní, že ve festivalu nebo ve festivalové básni lze spatřovat jednu z nejrozšířenějších „ustálených forem" současné poezie, trochu jako jí v dávných časech byly sonet, rondó nebo balada.
Vzhledem k tomu, že se odehrává v Paříži, je jistě nejslavnějším a nejvyhledávanějším festivalem, festivalem všech festivalů, Jaro básníků, založené v roce 1999 z iniciativy ministra-umělce Jacka Langa. Ročník 2004 dosáhl nebývalé nádhery a komičnosti: patnáct tisíc akcí „všech druhů a rozměrů", velkolepý večer básnického putování nazvaný „Noc poslouchá", debaty a setkání na téma „naléhavost poezie", nonstop maratony lyrických chrlení, organizované zejména Francouzskou federací slamové poezie, která je, stojí za to citovat přesně, „oficiálním partnerem ministerstva kultury", a samozřejmě masivní, hlučná přítomnost všeho, co Francie, Frankofonie a možná celý svět počítají za básníky, velké i malé, veršotepce z pravice i levice, zloděje ohně a další dobyvatele dokořán otevřených básnických bran. Přinejmenším lze říci, že to hučelo, jiskřilo, hýbalo se. Což ostatně dovolilo hlavnímu organizátorovi prohlásit v deníku Le Monde: „V poezii se něco hýbe, tvorba je tu nápaditější než v oblasti románu."
Poznamenejme nicméně, že ona invenčnost se musela na jaře 2004 projevit v rámci velmi přesného vymezení, vnuceného tématem, jímž byla celá akce zaštítěna. A tímto tématem - které mělo dokázat, do jaké míry se festivalová poezie dokáže „hýbat" a nekonečně obnovovat - bylo ono slovo, ona docela jednoduchá a tak krásná věc, a především tak „naléhavá" v naší době všeobecné deprese: naděje. Shromáždění jarních básníků bylo tedy vyzváno, aby opěvovalo a živilo naději: jejich verše, jejich debaty, jejich setkání s publikem a s kolegy, vše se muselo točit kolem této velké zesměšňované hodnoty, kolem této křesťanské ctnosti, která spojuje příjemné s užitečným a obdivuhodně se propůjčuje veršovaným výlevům: naděje. Baudelaire by s tím býval byl spokojený. A také Molière, který na začátku Misantropa toto téma tak skvěle pojednal ve slavném sonetu, jejž si zde dovolím připomenout:
Naděje naše srdce zvedá,
na chvíli žal v něm konejšíc.
Co nám však z toho kyne, běda,
když nepřichází pak již nic?
Byla jste vlídná k mému plání.
Váš hlas však měl znít chladněji
a neplýtvat tak něhou, paní,
když dávat chtěl jen naději.
Ach, kdybych měl jen čekat stále
a nedostat se v lásce dále.
tu nic než smrt mě nespasí!
Váš soucit je mi málo, paní!
Kdo jenom doufá bez ustání,
ten, krásná Filis, zoufá si![2]
Co však mohou tak horečnatě očekávat dnešní festivaloví básníci, co může být předmětem jejich nejbláznivějších nadějí, ne-li další festival? A proto se organizátoři Jara básníků rozhodli, že odnynějška nebude již jejich akce omezena na několik krátkých intenzivních dnů v měsíci březnu, ale rozloží se do celého roku. Festival, festivalové prostředí nebude tak pro poezii nahodilou událostí, zvláštní a limitovanou okolností, nýbrž stane se její podstatou, jejím přirozeným prostředím. Mimo festival nebude poezie.
To se samozřejmě neobejde bez několika logických, ba dokonce filozofických otázek. Jak chápat roční období - „jaro" -, které se prodlouží na dvanáct měsíců? Je nepřetržitý karneval ještě karnevalem? Může se nadšení, zvýšený tlak, citové a mentální vzrušení, které mají tyto sváteční básnické akce normálně vyvolávat, udržet tak dlouho bez přetvářky a podvádění? Víme ovšem, že je to už hezky dávno, co se poezie zbavila tíhy logiky a tlaku reality. Naproti tomu bude třeba vyřešit obtíže nízce materiální, ty, jež na jedné straně souvisejí s financováním takového nekonečného mecheche (ale o to se jistě postarají ministerstva), a na druhé straně ty, jež se týkají fyzické odolnosti ubohých básníků, kteří jsou, od chvíle, co se dali na tuto festivalovou a pospolitou cestu, už řádně vyčerpáni. Neboť být básníkem v dnešní době, to neznamená pouze psát verše, zvláště za svítání, ale znamená to především být po zbytek dne neustále v přítomnosti dalších básníků a připravovat se s nimi na shromáždění, happeningy, literární večery a další večírky, které naplňují jejich diáře a nutí je často zůstat vzhůru až do časných ranních hodin. A nežádá-li si psaní básní (zvláště básní moderních) příliš mnoho času ani námahy, nemizí tím ona odpovědnost, kterou na sebe dnešní svědomití básníci berou a která z jejich života dělá skutečnou kalvárii: cesty letadlem nebo autem za tolika regionálními a mezinárodními festivaly, dlouhé hodiny přednesu, jež musí snášet před posluchači všeho druhu, návštěvy mateřských škol, hospiců a knihoven, kolokvia, dílny tvůrčího psaní, veřejná vyznání, a to nemluvíme o všech těch protestních pochodech (proti zlu) nebo veřejných vyhlašováních požadavků (ve prospěch poezie, přírody, dobra a všech dalších krásných věcí života), na nichž jsou nuceni se podílet, nechtějí-li ztratit status uznávaných básníků. A to vše skupinově, neustále obklopeni stejně domýšlivými kolegy, před hlučícími davy, někdy podnapilými, často nevzdělanými, ačkoliv se k nim má všeobecně přistupovat, jako by byly nadšené. Člověk chápe, proč je třeba být (zůstat) mladý pro výkon tohoto povolání a proč, třebaže mladí, jsou básníci tak často bledí a chatrného zdraví. A teď bude Jaro básníků trvat dvanáct měsíců! Nebudou mít jediný den oddechu! Když o tom člověk přemýšlí, je to vlastně nelidské. Ale naštěstí je to zbytečná starost, neboť básnická výkonnost je dnes tak obrovská a použitelnost tak velká a bratrství tak hluboké a jejich zaměnitelnost tak úžasná, že se budou moci vzájemně suplovat a střídavě odpočívat, jako dělníci u montážní linky nebo zbožné sestřičky od Saint-Sacrement, aby mohl festival bez přerušení pokračovat.
Změna, o níž mluvím, proměna figury básníka zahaleného do své samoty a odporu ke světu v nespočetnou a veselou tlupu básníků, kteří se producírují na veletrzích, představuje, opakuji, jednu z největších novinek naší doby. Možná někdo namítne, že básnická družnost je jev dlouhodobý a že básníci vždy měli menší či větší tendenci spojovat se do skupin, kroužků, center a dalších škol. Poeta poetam fricat. Možná někdo také poznamená, že ani potřeba některých básníků mučit svými verši bezmocné posluchačstvo se nepočíná včerejškem; Molière, opět on, to nechal přiznat jednu ze svých postav, tentokrát v Učených ženách:
Velikou vadou těch, kdo zvou se autory,
je tyranisovat svou tvorbou hovory,
číst všude, v saloně i venku, bez únavy
své fádní veršíky, jež velmi brzo znaví.
Je strašně nevkusné, ba hloupé, zdá se mi,
když autor žebroní o polichocení,
když chytá každého, kdo, chudák, má dvě uši,
a krutě mučí jej, dokud ho neohluší.[3]
Molière ovšem nepředpokládal, že tato posedlost předváděním se, projevující se u některých básníků jeho století, se v tom našem stane povinností vnucenou všem básníkům, způsobem „zveřejnění" a posvěcení, jež je nutnou podmínkou jejich přežití. A hlavně nemohl předvídat, že básníci, ještě nedávno žárlivě střežící jedinečnost své osoby a svých veršů, ve snaze uspokojit svou potřebu vytahovat se před ostatními a „žebrat o lichotky", toto předvádění na jevišti, kde vystupují bok po boku jako vojáci na přehlídce nebo tanečnice francouzského kankánu (zbaveny, bohužel, svých nejpříjemnějších atributů), tuto povinnost bez okolků přijmou.
Jsme tedy dnes v poezii skutečně svědky zcela nového fenoménu - festivalové přehlídky exhibicionismu a současně stádního pudu - jehož rozšíření nemá nic společného se skromnými příklady, které jsme mohli porůznu zaznamenat v dobách předcházejících postmoderně. Dřívější uskupení básníků měla charakter více či méně tajných sekt, v každém případě okrajových, jejichž členové - mladí, málo početní a velmi pečlivě vybíraní - přitahováni vůdcem skupiny nebo myšlenkou, se setkávali občas proto, aby se v soukromí pobavili, anebo ve vážných chvilkách kvůli tomu, aby bránili konkrétní názory, které jim byly drahé, názory především umělecké a považované za avantgardní, což je činilo podezřelými a posilovalo jejich soudržnost. Tyto názory byly vyjadřovány prostřednictvím jednoho nebo několika manifestů, jejichž uveřejnění znamenalo obvykle rozpad skupiny a dovolilo každému ze členů buď přejít k jiné činnosti, nebo o samotě pokračovat v básnické kariéře a básnickém díle. Příslušnost ke skupině byla zkrátka aktem uměleckým a prozatímním, což je dosti odlišné od současné situace, kdy se splynutí s jednolitou a hlučnou masou básnických flamendrů stalo nejen běžnou a vlastně jedinou cestou k básnické činnosti, ale také závaznou formou, kterou se každý básník musí prezentovat. Skutečně do očí bijící na těchto festivalech a dalších velkých básnických mších téhož druhu není to, že jsou výsadou špatných básníků, ačkoliv ti jsou tu většinou v převaze, ale to, že přitahují všechny básníky a celé básnické prostředí, včetně několika básníků považovaných za ty „nejvážnější" a nejméně ochotné nechat se oklamat tímto turisticko-občanským randálem velkých či malých rozměrů.
Odtud pramení otázky, které si my, ubozí členové „posádky", musíme klást. Jak mohou opravdoví básníci snášet účast na takových maškarádách, na takovém zpronevěření poezie? Jak mohou do takové míry zrazovat své velké předky? Jak mohou dobrovolně snížit své umění tak hluboko, že je podvolí tématu „naděje" a nezbytnostem spojeným s mediálním projevem? A půjdeme-li ještě více do hloubky: co současné básníky tak silně tlačí jednoho k druhému? Jaký stesk po primitivní kmenové orální slovesnosti, jakou nevinnost nebo naopak tajnou vinu, jaký strach ze samoty nebo nepotlačitelnou touhu po veřejném uznání pociťují, že se seběhnou jako lumíci, jakmile je zavolá i ten nejnepatrnější pořadatel?
S tím, co v tuto chvíli víme, není možné na tyto otázky uspokojivě odpovědět. Bylo by nám k tomu zapotřebí studie nového žánru, kterou by nám mohli napsat leda takový Henri Fabre nebo Maeterlinck, autor působivého a velmi přesného eseje Život včel. Nutno připustit, že krásné staré alegorické představy popisující básníka jako okřídlenou bytost ztělesňující samotu a hrdost - baudelairovský Albatros, mallarméovská Labuť, Valéryho Anděl - v každém případě nedostačující k pojmenování aktuální skutečnosti. Ta by si žádala jiných obrazů, obrazů schopných evokovat jednak hemžení jedinců a jednak jejich zmizení v jednotě společného vědomí a společného pohybu, obrazů samozřejmě méně vznešených, ale mnohem výstižnějších. Například, abychom zůstali v ornitologickém rámci: hejna vrabců nebo kolonie tučňáků. Tato seskupení mají vskutku nejméně dvě věci společné s mítinky současných neo-básníků. Za prvé zvukový projev: zpívá to, nebo přinejmenším to dělá hluk, bez přestávky to pípá a kdáká, na rozdíl od albatrosa, labutě nebo anděla, létajících bytostí, které křičí zřídka a diskrétně. A za druhé, perfektní shoda pod zdáním zmatku: mohou jich být desítky, stovky, dokonce miliony, ale ptáci tvořící hejna nebo kolonie fungují vždy sladěně, jako jedno tělo; je to celek, který vzlétá a dosedá společně, přemísťuje se na to či ono místo společně, bouří se nebo zklidňuje společně, a především společně s radostným štěbetáním veršuje o naději v lidském srdci.
Ale ani tyto dva obrázky bohužel nepřežijí, jakmile Jaro básníků začne fungovat nepřetržitě. Neboť vrabci a tučňáci sice žijí ve skupině, ale nesmíme zapomenout, že jejich chování se mění podle ročních období. Zůstane nám tedy jediná opravdu příhodná metafora pro přiblížení obyčejů našich přátel básníků: kurník.
Z francouzského originálu „Nos amis les poètes" (in François Ricard: Chroniques d'un temps loufoque, Montréal 2005) přeložila Veronika Košnarová.
Poznámky
[1] Charles Baudelaire: „Albatros", in tentýž: Hořké propasti, Praha 1966, přeložil Svatopluk Kadlec, s. 40.
[2] Molière: Misantrop, přeložil Svatopluk Kadlec, Praha 1948, s. 22.
[3] Molière: Učené ženy, in tentýž: Hry IV, Praha 1956, přeložil Svatopluk Kadlec, s. 189.
