Před rokem, krátce po svých šedesátých narozeninách, zemřel novinář, básník a spisovatel Jiří Rulf. Svou poslední sbírku Navštěvovat želvu ještě na nemocniční posteli stihl vzít do rukou; soubor esejů Večerní škola vyšel až v době, kdy se jeho životní data ohraničila z obou stran. Obě knihy společně uzavírají Rulfův myšlenkový a básnický odkaz.
*
Večerní škola
Vytrhneme-li z kontextu metaforu jiného českého básníka, totiž Ivana Diviše, lze napsat, že kniha je to „útlá jako by se učil sténat leknín a úpěnlivá jako poslední vlas před břitvou". Opravdu, sotva osmdesát stran, osm krátkých esejů; ale ony dva verše se hodí především z jiného důvodu: Jiří Rulf tyto své eseje shromáždil nedlouho před smrtí. „Poslední vlas před břitvou" se tu při čtení chvěje, ulehá a znovu se napřimuje. Jednou aby rozechvěle vyhlížel ostří, podruhé aby svým koncem šlehl ty, kteří zapomněli na svůj střed.
Právě téma středu, těžiště a váhy cítíme ve Večerní škole jako jakýsi její úběžný bod, k němuž jednotlivé eseje směřují. Ne náhodou do knihy vstupujeme zamyšlením „Obyčejná smrt", které na působivě konkrétním materiálu a bez jakéhokoli patosu připomíná existenci onoho úběžného bodu i v životě. Rulf tu mluví o svém otci, jehož vezl naposledy do nemocnice; všímá si dychtivého výrazu v jeho tváři, s nímž vyhlížel z okna taxíku, vědom si toho, že všechny ty obyčejné věci vidí zřejmě naposled. Toto memento mori, které vrhá na veškerý život nikoli stín, ale spíše měkké, tlumené světlo, je v knize či kousek za knihou přítomno neustále, a snad právě odtud ona váha. Neznamená to jistě, že by Rulfova Večerní škola byla knihou o smrti - témata dalších esejů jsou docela jiná, o poezii v nich běží v první řadě; je to však kniha napsaná člověkem, který o existenci smrti - na rozdíl od většiny lidí - nepochyboval.
Na to, že lidé před smrtí uhýbají, si Rulf stěžuje právě už v onom prvním eseji. Nemocnice, ve kterých se dnes umírá, jsou snad místy veškeré péče (třebaže ani to bohužel neplatí pokaždé), zároveň však představují zvěcnění smrti, její ukrytí a téměř zapomenutí. „Zábavná společnost" se na smrt nechce dívat, ucpává pusu i této poslední metafyzice, která ještě zbyla, a v souladu s tím se snaží všechny okolnosti smrti vyřizovat jako přes okénko s mluvítkem. Výsledkem je jakési „znevážení", neschopnost vnímat hodnotu věcí, kterou ve světě bez Boha i bez smrti už není od čeho odvodit.
Právě ve dvacátém století přitom byly vytvořeny předpoklady pro „Novou vážnost", jak zní titul dalšího Rulfova eseje. V reakci na reprízovaná válečná zvěrstva připomněli v polovině století filozofové existence základní bod, od něhož by se už člověk neměl odklonit. Tímto bodem je on sám, „právě člověk jako bytost, jíž jde o její bytí, a proto si k němu obstarává vztah". Tato nadějná dřeň, na niž se člověk musel oloupat, toto jadérko, na něž se musel sníst, totiž znovuobjevená samota a vrženost však dlouho nevydržely. „Přestože na konci života i Martin Heidegger rezignovaně rozhodil rukama, ještě v šedesátých letech se zdálo, že osvobození individua k jeho vlastnímu údělu může být na dosah ruky." Co se však stalo? Rulf sám to nijak podrobně neanalyzuje a spokojuje se s poukazem na novou vlnu konzumu a hanebnou roli kultury, která se stala služkou zábavního průmyslu.
Právě zde tkví určitá slabina Rulfových esejů: zůstávají normativní. Autor je věrohodně schopen připomenout vážnost prvních i posledních věcí v životě, pouští se do polemiky s Gombrowiczem o důležitosti poezie, dovolává se Octavia Paze nebo Fernanda Pessoy... Operuje zkrátka na širokém poli a všude bojuje za ideály humanistického myslitele a básníka vědomého si svého středu. Ve chvílích však, kdy má přejít od normativního požadavku k analýze důvodů, z jakých ono normativní neustále vyklouzává z reálného, tehdy zůstává Rulf spíše němý. Unaveně opře hlavu o loket a na prstech druhé roky znova trpělivě vypočítává: „1) Umění je součást života, nestojí nad ním, ale ani pod ním. 2) Umění je způsob, jakým si člověk uvědomuje cesty z minulosti do budoucnosti. 3) Umění je nikdy nekončící pokus o sebevysvětlení člověka. 4) Umění otevírá tajemství a potvrzuje jeho existenci. 5) Život bez tajemství je nesmyslný." Ano, toto je jistě jednou za čas potřeba připomenout; profánní osud umění je však na přelomu dvacátého a jednadvacátého století poněkud jiný a Rulf, ač si to bolestně uvědomuje, nepodává žádnou odpověď na otázku, proč tomu tak vlastně je. Analýza příčin možná ani není jeho cílem, a proto není namístě vyčítat Rulfovi její absenci - na druhou stranu čtenář nehledá pokaždé jen někoho, s kým by si zastesknul.
Už Rulfova první větší básnická skladba Polední příběh, napsaná na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, se odehrává v jakési dvojí časovosti: pod zorným úhlem věčnosti a pod zorným úhlem vteřiny. Princip dvojího času nacházíme u Rulfa několikrát, naposledy i v těchto esejích. Jedním principem je zde konečnost, která hlídá svět jako ovčácký pes své stádečko; proti ní však stojí poezie s implicitním nárokem z času se vymaňovat, poezie jako zbloudilá ovce, která utekla ze stáda. Nebo ještě jinak: každý, kdo ve vesmíru vypočítá černou díru, která pohlcuje hmotu, světlo a nakonec i vědomí, musí se zároveň přimknout k nějaké hvězdě, k malé pilulce proti šílenství, a pro Rulfa je touto romantickou hvězdou právě poezie. Proto se pře o nesmrtelnost básnického díla v prostoru mezi Šaldou, Pazem, dvojblokem Gombrowicz/Kundera, Holanem a Camusem, proto opakovaně hledá cestu, jak zvýznamnit hledání onoho - slovy Octavia Paze - „druhého břehu". Ten u Rulfa může nabývat podoby jak druhého člověka, tak rozmluvy se samotným vesmírem, anebo také zůstávat dlouho mlčením v sobě sama, které teprve postupně získává tvar slova.
Navštěvovat želvu
Ale kdo vlastně chodí do této večerní školy? Kdo jiný než právě básník, kterého tam učí jedna stará želva. Podobá se zasloužilým profesorům: ať je téma přednášky jakékoli, mluví už jen o několika věcech, které se neustále opakují, o těch věcech, které ještě zbyly.
Snaží-li se Rulf ve svých esejích kolíkovat poezii výjimečné místo jejím myšlením, daří se mu to spíše až v této básnické závěti, a to přímo jejím skládáním. Opět přitom nelze odmyslet situaci, za níž sbírka vznikla a vyšla: Jiří Rulf dostává její výtisk v pražské Thomayerově nemocnici krátce před smrtí, nemoc a nemocnice jsou ve sbírce přítomny tak patrně, až to upamatovává na jinak zcela odlišné pozdní básně Jiřího Wolkera.
Ale snad právě proto: hvězda jako by se zde na svém letu vesmírem konečně přiblížila nevyhnutelnému setkání s černou dírou. To, co Jiří Rulf - a před ním už mnoho jiných - postavil proti sobě jako dva principy, to teprve nyní proti sobě skutečně stojí; teprve nyní se to obchází jako dvě vzájemně přistižené, plaché kočky. Co lze o tomto tichém souboji říci: poezie opět vykonala několik krásných výpadů na tělo smrti, po nichž se autor vydal jejímu pevnému objetí. Básně shromážděné ve sbírce Navštěvovat želvu tu zbyly jako zkusmý notační záznam choreografie tohoto vzájemného obcházení.
„Mňouká ve mně unavené kotě, / když se obracím zleva na pravý bok. / Varhany mých plic / vyluzují vlezlou atonální hudbu. // Je-li toto výsledek mého úsilí, / pak s pánembohem. / Ale je to horší - / pískání plic nahradí ticho, / noc bez hudby a beze snů. // Mňouká ve mně unavené kotě. / Buďte laskavi k tomu, / kdo tu leží, / i když se nevzmohl na hymnus."
Laskavi být můžeme, a to nikoli ze soucitu, ale zkrátka proto, že onen hymnus z té sbírky přece jen zaznívá. Je to však zvláštní zpěv, skutečně téměř takový, jako kdyby ódu přežvýkala želva - rytmus je pomalý, k zaslechnutí jsou pouze některá slova, zaznívá letitá ironie i panenská něha, zkušenost i loučení, marnost, ale také překvapivá euforie, když želva v jednu chvíli mrkne okem a udělá přemet tak rychlý, že ho téměř nikdo nespatří. Prostor sbírky je spíše temný, apokalyptický, přes oči se nalévají smutné vody a zaplavují pohled; jinde však samo konstatování stavu nebo prostě a rovně vyjádřená emoce vytvářejí naopak dojem velké jasnosti. Rulf se ve své poslední sbírce neodívá do metafor: snad žádná věc není předestřena v přirovnávacím modu „jako", všechny jsou samy v sobě dostatečně skutečné. Funkční roli metafor tu přebírají básnické definice: „Tento laskavý svět, / v němž se nic neudálo, / je květinářství umělých vůní..." Nebo: „Lovec je ten, / kdo si nevidí do tváře." Nebo ještě jinde: „Tvé tělo je vesmír / hroutící se dovnitř. / Tvé tělo je člověk, / co putuje zpátky." Je-li Rulfova básnická závěť skoupá na jednotlivé metafory, zdá se naopak bohatá na obrazy: některé jsou zcela skutečné, ze světa opsané (žena s naběhlými víčky), jiné těkají na pomezí skutečnosti a snu (květina, která se usadila na stropě) a ještě jiné jsou ryze básnické (celá krajina, v níž básník navštěvuje želvu).
Těžiště sbírky, rozčleněné na čtyři části, leží ve skladbě, která dala název celé knize. Torzo skladby vzniklo už v roce 1985, definitivní podobu jí však Rulf vtiskl až později. Zde také v páté ze sedmi částí zřejmě nejvíce bilancuje: „Život dopadl jinak, / než jsem si představoval, / i když mi splnil všechno, / co jsem si kdysi zapsal / do Knihy přání a stížností. [...] Chodil jsem na návštěvu k moudrým, / ale vždycky jen na skok, / protože si většinou stěžovali na dnu / nebo na nevděčnost dětí. // Snažil jsem se dodržovat / Veliké pravidlo, / ale nezapsal jsem ho včas. / A teď mám jen velmi neúplné znění." I zde na konci cesty zůstává Jiří Rulf básníkem rozvažujícím, pokorným, výrazově uměřeným a zodpovědným za každé slovo. Ve své poslední sbírce navíc ukazuje, že přece jen zvládl ony předměty, které - jak sám říká - želva-génius vyučuje ve škole noci: vidění potmě, pohled sledující utkvěle jednu hvězdu a schopnost pořídit ohňostroj bez zápalek. A také, opakujeme znova, schopnost být si vědom svého středu i ve chvíli, kdy se věci rozostřují a za kabát je tahá entropie.
Co říci závěrem? Jiří Rulf po sobě zanechal odkaz přemýšlivého básníka a přemýšlivého novináře - obojí je na této úrovni vzácností, vzácností o to větší, že v tomto spojení, zdá se, patří téměř výhradně minulosti. Jeho posmrtně vydané eseje doplňují obraz, jejž o něm máme, protože v sevřenější formě vyjadřují myšlenky, které v novinářské části jeho díla byly spíše jen roztroušeny a naznačeny. Silná poslední sbírka pak stvrzuje jeho pozici mezi výraznými českými básníky druhé poloviny dvacátého století.
Autor (1981) je redaktor časopisu Host.
Jiří Rulf: Večerní škola, Pistorius, Příbram 2007
Jiří Rulf: Navštěvovat želvu, Host, Brno 2007
