Michal Přibáň
V rozhovoru pro Hosta 2/2008 se Jan Burian hlásí k mínění Jaroslava Hutky, zformulovanému do věty „písničkář nemůže být udavač a udavač nemůže být písničkář". Týká se samozřejmě Jaromíra Nohavici coby Udavače z Těšína. Burian konstatuje, že ovšem koneckonců i Hitler může skládat písně, když má zrovna čas, a proto je nutno to celé upřesnit: „Není divu, že si nepřejeme, aby se za písničkáře označoval někdo, kdo si neuvědomuje podstatu své profese..." A po ruce je i větší ráže. Svým údajným mlčením k celé aféře Nohavica podle Buriana „přispívá k další morální devastaci společnosti, na které už i tak nese dostatečný podíl".
O pár odstavců dál, v souvislosti se svým otcem E. F. Burianem a jeho působením v padesátých letech, Jan Burian praví: „Pochopit dneska tu dobu je prostě složité. Z našeho pohledu to bývají všechno jen bolševici, jedna verbež, ale v té době to vypadalo trochu jinak. Historie je komplikovaná disciplína, nic není jen černobílé..."
Laik by řekl, že Jan Burian jsou dva.
*
Byly časy, kdy pro mě Jaromír Nohavica znamenal víc než dnes, což je dáno dobou a mým postupujícím věkem. Vzpomínám si z těch časů na řadu Nohavicových koncertů, které jsem si uměl užít i prožít, vzpomínám si na řadu písní, které moji nejprve adolescentní a potom už zcela dospělou duši naplňovaly něčím, pro co nechci ani dnes hledat slova, abych to dodatečně nepohřbil. Něco Jaromíru Nohavicovi dlužím. A je toho právě tolik, aby mi stálo za to překonat pochopitelnou nechuť věnovat se tomuto silně nevděčnému tématu a unést případné invektivy v případných reakcích. Jako publicista, jenž se, ač nevyzván, postaví po bok udavači, se jim nejspíš nemohu vyhnout.
Co nelze odestát
Fakt, že Jaromír Nohavica koncem osmdesátých let přecenil své síly, když předpokládal, že Státní bezpečnost přelstí stejně, jako přelstil různé, ba nejrůznější komise, je nesporný. Nad jeho „zprávou o Krylovi" se čtenář opravdu musí cítit stísněně, byť právě v tomto případě je Nohavicův kalkul zřejmý a snadno pochopitelný. Nad zápisem ze schůzky, na níž se příslušný soudruh dozvěděl, kdo dal Nohavicovi podepsat jednu z petic roku 1989, už asi o kalkulu hovořit nelze a pocity jsou ještě stísněnější.
Stalo se, odestát nelze. Činy jsou to zavrženíhodné a politováníhodné. Nesmíme je bagatelizovat. Těm, kterým jejich „osobní nastavení" umožňuje doufat vždy v tu lepší možnost, zbývá naděje vyplývající z vědomí, že žádné ze slov, která Nohavica nenapsal či nepodepsal, nemusí být jeho. Je ale velmi pravděpodobné, že dokumenty, které byly v minulých dvou letech publikovány, poskytují určitou zprávu o tom, jak to s Nohavicovou spoluprací bylo. Všichni víme, že byla vynucená, že Nohavica nebyl stoupencem režimu a že jeho tehdejší písničky nebyly žádným podvodem spáchaným na publiku, které písničkáře Nohavicu (ano, písničkáře, Jan Burian promine) zahrnovalo důvěrou. Možná do průšvihu spadl proto, že tehdy býval víc silácký než silný, možná proto, že byl komunistům ze všech písničkářů své generace nejnebezpečnější (a spíš než jeho informace chtěli mít možnost ho kdykoli zásadně zdiskreditovat), nebo možná proto, že ti ostatní byli statečnější a dokázali odolat stejnému nátlaku, jakému byl vystaven Nohavica. Na škále důsledků, které mohlo jeho jednání způsobit jiným lidem, bohužel sám fakt „vynucenosti" nic nemění. Buďme rádi, že na ty závažné důsledky nedošlo - kromě jediného důsledku, který dosud trvá a který se týká už jen Jaromíra Nohavici.
Potud, předpokládám, se s pravými a skutečnými písničkáři - včetně Jana Buriana - shodnu. Můj morální sestup nastává až ve chvíli, kdy Jaroslav Hutka uveřejní svou píseň Udavač z Těšína.
Kdo hodil kamenem
Jaroslav Hutka je muž s kreditem. I on se dostal ve vztahu se Státní bezpečností do situace, v níž byly nevyhnutelně na tahu jeho figurky. Mohl jít nadlouho do vězení, mohl spolupracovat. Naštěstí dostal i možnost emigrovat, a tak emigroval. Názory z internetových diskusí, že se Hutka tímto krokem zachoval jako zbabělec, ponechme duševním možnostem a představivosti jejich nositelů. StB Hutku musela zničit, neboť jeho vliv na mladší ročníky českých občanů by mohl být za pár let, ne-li měsíců, stejně zásadní, jaký byl o deset let později vliv Nohavicův. Odchodem do Holandska vstoupil do osobně velmi kritického období, neboť jeho osobnost nebyla pro život v exilu konstituována. Byl to důstojný a čestný únik.
Přes zaujetí „společenskou", respektive etickou hodnotou písní typu Havlíčku Havle, přes oslnění tajemně filozofickými polohami jiných textů nebylo možné ani tehdy přeslechnout, že čeština Hutku neposlouchá tak, jak bychom žádali od básníka - což možná také neříkám dvakrát šikovně, ale snad srozumitelně. Jenomže mezi písničkami těch, kterým se to i v sedmdesátých letech rýmovalo bezchybně, a Hutkou coby statečným neokázalým samoukem (bez jakékoli ironie) byla volba jasná. Hutkově „literární" věrohodnosti navíc velmi pomohla folklórní inspirace: autenticita upravených lidových písní, které tehdy zpíval, byla téže povahy jako autenticita jeho vlastních, v jistém smyslu rovněž neumělých písní.
Kromě toho máme s Jaroslavem Hutkou spojen euforický zážitek z listopadu 1989. Ve chvíli, kdy se jako první exulant objevil na Letné, uvěřili jsme, že režim končí. Těžko zapomenout.
Může-li někdo hodit po Nohavicovi kamenem, pak jedině ten, kdo sám je bez viny, tedy ten, kdo se ocitl v podobné situaci a obstál. (Odhlédněme nyní od faktu, že i písničkář může svému bližnímu ublížit i jinak než vynucenou spoluprací s StB.) Jaroslav Hutka se v podobné situaci ocitl, obstál v ní (emigroval, nespolupracoval) a kamenem hodil. A jako by náhle od té chvíle on sám nebyl bez viny. Nemohu si pomoci: na dně písně o „udavači z Těšína" cítím rovněž - jaký paradox - cosi udavačského. A co hůř, mít morální právo hodit kamenem a skutečně to udělat, v tom je velký rozdíl.
V posluchačských reakcích na zveřejnění písně se objevila podezření, formulující bez jakýchkoli pochyb, co že to ten Hutka Nohavicovi závidí. Peníze, úspěch, množství vydaných desek, množství posluchačů i fanynek. Nevím, jestli Hutka doopravdy něco Nohavicovi závidí; doufám, že ne. Ale provází-li občasné projevy Hutkovy zatrpklosti i něco takového jako nespokojenost se sebou samým, pak bych hledal vysvětlení spíše v literární úrovni předmětné písně a v jejím srovnání s podstatnou částí tvorby autora, kterého Hutka neváhal označit - bez přílišného citu pro významové nuance jazyka - za „šikovného veršotepce". Stručně: zdá se mi, že - na rozdíl od onoho Havlíčku Havle - není v případě Udavače z Těšína Hutkovo diletantské rýmování kompenzováno etickou hodnotou písně.
„Jak je ten udavač krásný / jak velký je umělec / výraz má zřetelně jasný / dnes nám zpívá zbabělec."
Byl by to hořký vrchol Hutkova písničkářství, kdyby se CD singl s touto písní, nabízený v Levných knihách za 29 Kč, stal jeho vůbec nejprodávanější deskou...
Pochopit nepochopitelné
Jaromír Nohavica byl rovněž muž s kreditem. Mnozí, kteří měli v osmdesátých letech příležitost alespoň k letmému setkání, dobře vědí, že už tehdy dělal hodně proto, aby onen kredit pozbyl. Projevy alkoholové fáze jeho života si bohužel pamatují nejen pořadatelé, ale i návštěvníci některých koncertů. Jako by to úžasné a naprosto nepromarněné nadání nenašlo oporu v jiných dispozicích Nohavicovy osobnosti.
Alkoholového démona se mu podařilo zdolat, takže lze říci, že svůj kredit nakonec nepropil. Vyskočil však jiný démon. Pokud bychom připustili, že po provalení několika schůzek se zločinci písničkář kredit tak jako tak ztratil, měli bychom si také položit otázku, má-li šanci ho znovu získat. Třikrát Otčenáš a pět let nikoho neudáš - to by asi ani podle Hutky a Buriana nebyla ta správná cesta. Písničkářova ne právě pokorná slova podobná onomu konstatování, že „o našich vinách stejně rozhodne až poslední soud", také ničemu nepomohou. Existuje vůbec cesta z kruhu ven?
Od počátku aféry mě zaráží fakt, že mnozí respektu hodní písničkáři, často citliví a tolerantní lidé, neprojevují ani trošku snahy vcítit se do Nohavicovy tehdejší osobní situace. Že vůbec nevnímají tragičnost jeho současné existence. Ano, podstata problému je vážná. Ale přesto - jak je možné, že pro Nohavicu nemají ani jedno jediné dobré slovo? Ani jednu sebenepatrnější polehčující okolnost? Copak jsme my, kteří se pokoušíme něco takového najít, opravdu natolik demoralizovaní a cyničtí, opravdu natolik pohrdáme elementárními mravními principy? Opravdu jsme, uhranuti Nohavicovým hlasem, ztratili pevnou zem pod nohama, jak to o nás zpívá místy poněkud jednoduše uvažující Hutka?
Ve vztahu písničkářů k Jaromíru Nohavicovi musí být ještě něco, o čem my posluchači nevíme a co nemůžeme sdílet. Něco, co je skrytou podstatou jejich postoje a co se zřejmě vyvíjelo léta. A nemyslím tím jakoukoli závist úspěšnějšímu, natolik bych si úvahu neusnadňoval. Nevěřím, že by Jan Burian přehlédl ten do očí bijící rozpor mezi svým jednoznačným odsudkem Jaromíra Nohavici a relativizující reflexí činnosti svého otce na přelomu čtyřicátých a padesátých let, kdyby na dně Nohavicovy „kauzy" nebylo ještě něco víc. Něco, kvůli čemu je Burian ochoten obcházet jemu nepochybně zjevnou skutečnost, že Hutkova píseň je stupidní, ať už si o jejím terči myslíme cokoli. Něco, pro co je Burian schopen ztratit míru a poučovat nás o tom, kterak Nohavica demoralizuje společnost. Něco, kvůli čemu zapomíná, že - pokud jde o tu „demoralizaci" - je toho hodně, co může Jaromír Nohavica položit i na druhou misku vah.
Burian v rozhovoru praví, že by možná na věc uměl zapomenout, kdyby Nohavica dokázal říct „Promiňte, dělal jsem svinstva, přinutili mě k tomu a bylo to tak a tak, a pokud můžete, tak na to zapomeňte". Jan Rejžek v Lidových novinách před časem připustil, že byl ochoten za podobných okolností Nohavicovi veřejně podat ruku. Asi o to Nohavica v Rejžkově případě nestál. Ale opravdu nestojí ani o přátelství s Jiřím Černým, který si možná svou ruku necení tak vysoko jako Rejžek, ale jehož laskavost a velkorysost - nejen v této aféře - snad opravdu nelze přehlédnout? Pavel Dobeš leccos osvětlil, když v tisku popsal vývoj svého přátelství s Nohavicou až k jeho hořkému konci. Bylo to podobné i v ostatních případech?
Jaromír Nohavica, zdá se, neuznal své kolegy a kdysi snad i přátele za hodné osobního vysvětlení nebo jakéhokoli jiného projevu, na jehož základě by mohli uvěřit, že mu na jejich pochopení a podpoře vůbec záleží. A proto jim, myslím, víc vadí Nohavica dnešní než ten, který se kdysi s estébákem Liberdou bavil o Krylovi.
Je-li tomu tak, jejich postoji se nedivím. Avšak nejsem-li schopen pochopit důvody tohoto způsobu Nohavicovy (ne)komunikace, je to jistě i proto, že je pro mě nepředstavitelná jeho nynější osobní situace stejně jako téměř všechny předchozí peripetie jeho života. Života s talentem, schopnostmi, uměním, pílí, pitím, pronásledováním, zákazy, léčením, i s těmi estébáky. Nevím, jak moc ho to všechno mohlo, muselo či nemuselo poznamenat.
My, kteří jsme s Jaromírem Nohavicou vždycky komunikovali pouze prostřednictvím jeho písniček, máme situaci opravdu snazší. Kromě těch informací o celé kauze, které nám poskytuje tisk, se o mnohém dovídáme i z Nohavicových textů. A v nich je leccos, co nám, kteří o to stojíme, usnadňuje se s trpkým příběhem agenta Mirka srovnat. Never more není jediná.
Chápu, že pro Nohavicovy kolegy a někdejší kamarády jeho písničky nemusejí být bernou mincí. Pro mě se této hodnotě blíží.
Kdo je a kdo není písničkář
Burianův soud nad Nohavicou má i svou „mimoetickou", tedy uměleckou rovinu. „Je ovšem třeba ve vší slušnosti poznamenat, že Jaromír Nohavica už do tohoto cechu [písničkářů, pozn. MP] dávno nepatří. To, co dělá, je velmi kvalitní pop-music, která tím, že většinou drží v ruce kytaru, připomíná náš žánr, ale jinak má všechny charakteristické rysy středního proudu."
Hudební terminologové by nám možná vysvětlili, že nejen Nohavica, ale celý folk je součástí pop-music, a my bychom se s nimi ani nehádali, protože je to úplně jedno. Jenomže „střední proud" není tak úplně neutrální pojem. Možná si pod ním Jan Burian na rozdíl ode mě nepředstavuje Petra Muka, Helenu Vondráčkovou či Jana Nedvěda, ale někoho jiného, kdo by se poněkud blížil Nohavicovým uměleckým kvalitám. Nevím. Škoda že není Burian konkrétnější a ony charakteristické rysy středního proudu nespecifikuje. Jsou jimi Nedvědova „vyprodaná" Letenská pláň, a tedy i Nohavicova hala Karolina v Ostravě? Je to cílevědomé budování image třeba prostřednictvím webových stránek? Nebo jde skutečně o vlastní charakter písní? O jejich „napadnuté" melodie, jimiž správný skladatel pohrdá (nejpozději od chvíle, kdy mu dojde invence)? O humor typu Milionáře, kterým Nohavica vskutku oslovuje i jiné posluchače než ty, kteří se kdysi do studentských klubů chodili mačkat na jeho koncerty? Nebo jde o to, že Nohavicovy písničky plynou zdánlivě samovolně, samočinně, že vyvolávají představu zcela snadno a bezproblémově vznikajícího, a tedy automaticky méně hodnotného textu? Že v zájmu hloubky sdělení trošku nekulhají v rytmu či v rýmu? Že se ještě vůbec drží rytmu, rýmu, melodie?
Zkusme to z druhého konce. Kdo je to vlastně písničkář? Co od něho čekáme? Jaké nároky na něho klademe? Jan Burian: „nepřetvařujeme se ... mohou nám věřit ... písničkáři se umějí dívat na svět jinak než novináři nebo politici ... něco z toho pohledu se může dotýkat publika a může ho zajímat a navíc i pobavit ... v tomto cechu je největší a mnohdy i jedinou devízou jakási poctivost, opravdovost nebo autenticita..."
Ano, přesně z těchto důvodů, byť zde snad až příliš obecně zformulovaných, je nás nejen v generaci současných čtyřicátníků hodně, kteří jsme na folkových koncertech vyrůstali. Na Krylových nedělních pořadech na Svobodce, na nahrávkách dvou Hutkových supraphonských desek a jeho kazetách z Fosilu, na živém Burianovi, na živém Nohavicovi, na Slávkovi Janouškovi i na jiných. Možná jsem rarita, ale nikdy mě nenapadlo chtít po kterémkoli z písničkářů, aby byl pro mě všestrannou morální autoritou. Nevím, z jakého titulu bych si mohl dovolit něco takového žádat. Uměli „hezky říct, nač my jen mysleli", někdy i to, nač jsme nepomysleli - a byli proto viditelnější a různými způsoby „osobního selhání" ohroženější než my uprostřed anonymního publika. Kromě toho samozřejmě žili své soukromé životy i s těmi stránkami, které se na jevišti obvykle nestaví na odiv. A právě vědomí této skutečnosti je nezbytným předpokladem mé důvěry ve slova, která znějí z jejich úst na jevišti. Nechodil jsem na kazatele či karatele, nýbrž na písničkáře. Protože uměli otevírat dveře do zajímavých světů, protože uměli zprostředkovávat hodnoty, které se - pokud jsme byli dostatečně vnímaví - nezřídka staly základem našich životních postojů, ať už jde o hodnoty literární či neliterární. A činili tak zcela mimoděk - proto úspěšně. Uměli zdánlivě neproblematické jevy problematizovat a složité zjednodušovat. Znali víc reálných barev našich budoucích životů než my sami. Písničky Jana Buriana z doby, kdy věděl, že „zase bude polojasno" a že přijde doba, kdy „ještě tak pejska, člověka už ne...", měly pro mě nevyslovitelnou váhu.
Jan Burian se v rozhovoru zmiňuje, že i na jeho nové písničky z alba Muži jsou křehcí občas zareaguje posluchač v tom smyslu, že se v některém textu poznal. Je to zajisté veliké a oprávněné ocenění, které písničkáři upřímně přeji.
Na současném repertoáru Jaromíra Nohavici je spousta písniček, které pobaví, osloví, na chvíli připoutají myšlenky, ale nezasáhnou. Kdyby byly jen ony, nemělo by smysl věnovat jeho tragické aféře tolik pozornosti. Jenomže on ten středněproudý popař umí v některých písničkách obnažit nejen sám sebe, ale dokáže také proniknout do takové hloubky mé snad ne úplně mělké a černé duše, do které jsem já sám bez jeho podnětu nedohlédl. V takových písničkách se nejen poznávám, ale ještě se z nich navíc o sobě něco dozvídám. A někdy je toho tolik, že bych se to styděl komukoli, třeba i umělci samému, přiznat.
Proto poslouchám Jaromíra Nohavicu, proto ho považuji za písničkáře.
Vím, vždy vážený a milý Jene Buriane, že s ďáblem se nemá podepisovat žádná smlouva. A vím taky proč. Ale nějak se nemůžu donutit, aby moje úvaha o případu „agenta Nohavici" tímto konstatováním skončila.
Autor (nar. 1966) je literární historik.
