Miroslava Novotná
Francie, to není jen Paříž, Eiffelovka a kabarety. Najdeme tam spoustu dalších míst s bohatou historií, úžasnou architekturou a duchovními poklady. Patří k nim i na severu ležící Pikardie a její hlavní město Amiens, jež vstoupilo do literárních dějin díky svým pikantním středověkým fabliaux, působivé poezii, rozverným povídkám a zajímavým románům. Zdaleka největší přínos Amiensu světové literatuře však spočívá v tom, že byl dlouhá léta místem pobytu věhlasného Julese Vernea.
*
Amiens, město o více než 136 000 obyvatelích, leží asi sto kilometrů severozápadně od Paříže na důležité železniční spojnici Paříž - Boulogne-sur-Mer; je hlavním městem Pikardského kraje a departementu Somme. Původ názvu departementu a současně i řeky, která významně ovlivnila charakter kraje, je námětem sáhodlouhých etymologických studií. Římané, kteří na tato místa přišli v prvním století před Kristem, se setkali s několika keltskými kmeny. Z nich byl - z hlediska dnešního názvu města - nejdůležitější kmen Ambianiů. Římané sami dali tomuto strategickému místu název Samarobriva. Samara je latinský název řeky Somme a briva vychází z galského slova most.
Katedrála a zahrady
Řeka Somme dodává městu a celému kraji neopakovatelnou atmosféru. Voda v řece, v jejích přítocích, ramenech a kanálech vytváří poetická zákoutí vybízející ke snění a přemýšlení. Břehy ve starobylé amienské čtvrti Saint-Leu jsou lemovány jednoposchoďovými domy z cihel a ze dřeva, typického pikardského stavebního materiálu. Čtvrť má tak v sobě něco z atmosféry Benátek. Směrem ven z města přibývá běžeckých tras i naučných stezek. V sezóně od dubna do října je možné využít projížděk po řece s průvodcem na typické černé lodi s prodlouženou přídí, takzvanou barque à cornet, a obdivovat pozoruhodný systém kanálů obklopujících jednotlivé pozemky.
Městu vévodí katedrála Notre-Dame, svou vnitřní plochou a objemem největší ve Francii, jež byla postavena za poměrně krátkou dobu ve třináctém století. K jejím pokladům a zvláštnostem patří i lebka svatého Jana Křtitele, která k sobě dodnes láká davy poutníků. Pozornost příchozích dále přitahuje socha Plačícího anděla, vitráže, barevné sloupy a stěny kaplí a především labyrint na dlažbě katedrály. Věřící, kteří se nemohli vypravit na pouť do Jeruzaléma nebo do Santiaga de Compostela, přicházeli k tomuto labyrintu, aby se po kolenou po překvapivých odbočkách dostali až ke středu této 234 metrů dlouhé cesty. Dnes už klečící poutníky nespatříme, ale místní i cizinci neustále procházejí nevyzpytatelnými cestičkami, ať už z duchovních pohnutek či z pouhé zvědavosti, aby se dostali ke středu bludiště, katedrály i k symbolickému středu vesmíru.
Katedrála a řeka: stavební a přírodní dominanty města. Bez třetí dominanty, tentokrát duchovní, by však jeho charakter nebyl úplný. Amiens je už navždy poznamenán osobností spisovatele Julese Vernea. Ani Choderlos de Laclos (1741-1803), autor Nebezpečných známostí a amienský rodák, ani malíř monumentálních obrazů Puvis de Chavannes (1824-1898), který v Amiensu žil, nepoznamenali charakter a atmosféru města tolik jako Jules Verne.
Dnešní Amiens Julese Vernea
Verneův podpis se objevuje všude po městě a dokonce i v logu Pikardské univerzity, jež rovněž nese spisovatelovo jméno. Na jednotlivých fakultách roztroušených po městě i soustředěných v univerzitním městečku na jižním předměstí, na autech převážejících knihy z univerzitní knihovny či na dodávkách zásobujících menzy, všude je možné spatřit Verneovu nezaměnitelnou parafu. Všechny tyto stopy nutně přivedou návštěvníka do muzea Julese Vernea na ulici Charlese Duboise číslo 2. Cesta k muzeu vede od katedrály kolem Pikardského muzea a městské knihovny, kde dodnes ukazují stůl, u něhož spisovatel sedával, a kde je v současné době instalována výstava ilustrací z Verneových knih ve francouzštině i v cizojazyčných verzích. Rušnou třídou Alberta I. přejdeme ke kamennému cirkusu, který rovněž nese spisovatelovo jméno. Na jeho stavbě měl Verne lví podíl a slavnostním proslovem proneseným 23. června roku 1889 zahájil jeho provoz. Dostáváme se na ulici Julese Vernea, kde mineme tichý dům s číslem 44 a s nenápadnou deskou oznamující, že v tomto domě spisovatel žil a zemřel. Jiný dům Julese Vernea, který je současně i jeho muzeem, najdeme hned za rohem, na již zmíněné ulici Charlese Duboise. Proč se hned dva domy hlásí tímto způsobem k autorovi? Samo muzeum vše objasňuje. V prvním domě žil spisovatel od roku 1873 do roku 1882 a pak znovu v letech 1900 až 1905. Dům na ulici Charlese Duboise je od roku 1987 nejen „domem Julese Vernea", ale i „muzeem Julese Vernea" a sídlem společnosti nazývané Mezinárodní centrum Julese Vernea (Centre international Jules Verne).
Oba domy se nacházejí v těsné blízkosti hluboké brázdy, která ve středověku sloužila jako ochranný příkop podél hradeb města. Od roku 1848 tudy projíždějí vlaky ve směru na Boulogne-sur-Mer i na Paříž. Hluk a pískot těžkých vlaků, sykot páry z lokomotiv doléhaly do spisovatelovy pracovny a provázely ho na podivuhodných a dobrodružných cestách, jež konal ve své fantazii.
Český turista přicházející do těchto míst je příjemně zaskočen atmosférou domu-muzea a bezděky ho napadne srovnání s domy věnovanými spisovatelům u nás. Jeden velký rozdíl je patrný už ve vstupní hale. Dům doslova dýchá Julesem Vernem: návštěvník má pocit, že se každým okamžikem musí s autorem setkat. Při příchodu hosta se rozsvěcují lampičky, ze skrytých reproduktorů ho doprovázejí tlumené hlasy, cinkot skleniček a příborů. Všude je možné vstoupit, jen ne do vlastní Verneovy pracovny. Tam je možné pouze nahlédnout ode dveří: dva psací stoly, z nichž jeden skrývá obsáhlou kartotéku zeměpisných, technických, historických i jiných poznámek, na stole slavný glóbus, do něhož si Verne zapíchával drobné praporky vyznačující cesty hrdinů jeho románů. Autor vcházel do pracovny v pět hodin ráno a intenzivně pracoval do jedenácté hodiny. Pak zpravidla odpočíval. Pracovna zaujme návštěvníka tajemnou atmosférou, kterou vytváří zařízení místnosti: zelené tapety, těžké závěsy a tmavý nábytek. Jedinými světlými body jsou petrolejová lampička na psacím stole a glóbus. Oknem pracovny dopadá světlo jen pomalu se probouzejícího dne.
Dobrodružná cesta Julese Vernea
Jules Verne se narodil 8. února 1828 v bretaňském přístavním městě Nantes jako nejstarší syn advokáta Pierra Vernea a Sophie Allote de la Fuÿe. Od dětství byl fascinován ruchem přístavu, loděmi, které poznamenaly dálky a dobrodružství. Vypráví se, že v roce 1839, kdy bylo Julesovi jedenáct let, se jednoho dne nevrátil ze školy. Starostlivý a přísný otec ihned zahájil pátrání a dověděl se, že se syn dal najmout jako plavčík na loď plující do Indie. Dostihl ho v přístavu Paimbœuf, na místě mu uštědřil výchovný výprask a přivedl nezdárníka domů. Námořnická dráha byla určena mladšímu synu Paulovi, zatímco Jules měl pokračovat v rodinné tradici: studovat práva a jednoho dne převzít otcovu advokátní kancelář. Více než práva ho však přitahovala literatura. V době, kdy žil, studoval a psal v Paříži, se seznámil s Alexandrem Dumasem starším i mladším, s cestovatelem Jacquesem Aragem, fotografem a fantastou Nadarem, s matematiky, fyziky, geografy, ale i s dalšími vědci a nadšenci. Ti všichni působili na mladého právníka a literáta v jedné osobě, měli vliv na jeho fantazii i touhu po dalších vědomostech.
Jules Verne publikoval své první povídky v časopise Musée des familles, který vedl jeho krajan Pierre François Chevalier. Od konce roku 1851 pracoval tři roky v Lyrickém divadle a přitom studoval a psal. Intenzivní a vysilující práce poznamenala jeho zdraví: v roce 1854 ochrnul na levou polovinu obličeje. I když se lékařům podařilo spisovatele vyléčit, celý zbytek života pak trpěl následky tohoto vysílení. K významným událostem této jeho životní etapy patří setkání s nakladatelem Pierrem-Julesem Hetzelem v květnu roku 1862. V amienském muzeu může návštěvník vstoupit do zrekonstruované pracovny nakladatelství i do Hetzelova salonu. Ve vitrínách jsou představeny všechny typy tehdy pokrokové Hetzelovy „kartonáže", tedy speciální techniky lepené vazby Verneových knih. Hetzel má skutečně velkou zásluhu na textové i vnější úpravě „verneovek". V muzeu je nakladatel představován spíše jako Verneův přítel, ale český čtenář znalý knihy Ondřeje Neffa Jules Verne a jeho svět ví nejen o nakladatelových téměř vyděračských požadavcích, ale zná i některé zajímavosti, historky a legendy:
Vernovská legenda trvá na tom, že autor obešel bezvýsledně patnáct nakladatelů, než stanul na prahu domu číslo 18 v Jacobově ulici, kde sídlil nakladatel a spisovatel Pierre Jules Hetzel. Román [Pět neděl v balóně - pozn. autorky] pak vyšel v říjnu 1862 (s datem 1863), spisovatel ho dokončil v květnu. Je tedy možné, aby stačil obejít patnáct nakladatelů? Museli by ho odbýt tak kvapně, jako když domovník vyhání od prahu obchodníka s knoflíky. (s. 49)
Setkání s Pierrem Julesem Hetzelem se stalo impulsem ke vniku více než stovky svazků románů a povídek, které Francouzi nazývají romans et histoires d'anticipation, Ondřej Neff „vědeckým románem". Všichni se však jednoznačně shodují, že Verne se stal jedním ze zakladatelů žánru science fiction. Jeho prvním dílem vydaným u Hetzela byl román Pět neděl v balóně (Cinq semaines en ballon), který zaznamenal okamžitý úspěch. Stál však rovněž u vzniku Verneova renomé coby autora knih pro mládež, a tím i jeho dlouholetého vnitřního dramatu. Verne se toužil stát členem Francouzské akademie, která však nad jeho zaměřením poněkud ohrnovala nos. Částečně smířen s touto skutečností odchází Verne z Paříže. Útočiště nachází v pikardském Amiensu, rodném městě mladé vdovy Honorine Morelové, matky dvou dcer. S Honorine se seznámil na svatbě svého přítele v roce 1856 a o rok později se s ní oženil. V roce 1861 se jim narodil syn Michel a o deset let později se rodina odstěhovala z Paříže do Amiensu, kde Verne zůstal až do své smrti v roce 1905. V průběhu třiceti čtyř let se podílel významnou měrou na politickém i kulturním životě tohoto pikardského města. Stal se členem městské rady, ředitelem Akademie přírodních i humanitních věd a umění, členem Průmyslové společnosti a členem správní rady místní spořitelny. V té době má už za sebou vydání takových slavných knih jako Cesta do středu země (Voyage au centre de la lune, 1864), Ze Země na Měsíc (De la Terre à la Lune, 1865), Děti kapitána Granta (Les enfants du capitaine Grant, 1866-1868), Dvacet tisíc mil pod mořem (Vingt mille lieues sous les mers, 1869), Tajuplný ostrov (L'Ile mystérieuse, 1873-1875), Michel Strogoff (1875) a další.
Dům s věží
Dům na rohu ulice Charlese Duboise a boulevardu Longueville (dnešní boulevard Julese Vernea) byl postaven v letech 1854 až 1858. Jules Verne ho zakoupil v roce 1882 a žil v něm se svou rodinou do roku 1900. V roce, kdy se rodina seznamuje s domem s věží, jak mu obyvatelé města říkali, je Verne na vrcholu slávy. Dům je dostatečně prostorný a vhodný i k pořádání velkých slavností. Jednou z nich byl maškarní ples v březnu roku 1885, organizovaný v duchu dobrodružné cesty kolem světa. O rok později došlo v domě k dramatu, dodnes ne zcela objasněnému: Verneův synovec Gaston na strýce několikrát vystřelil z revolveru. Jedna ze střel uvízla v kotníku a nebylo možné ji vyjmout. Spisovatel od té doby kulhal.
Vnější vzhled domu odpovídá z velké části tomu, jak vypadal, když v něm žila Verneova rodina. Zmizela však velká zahrada, která k němu dříve patřila. V sedmdesátých letech dvacátého století byl na jejím místě postaven nový dům a na jeho zdi uzavírající dvůr před Verneovým domem namaloval François Schuiten, jeden z nejslavnější francouzských komiksových malířů, obraz, jehož centrálním tématem jsou verneovské Podivuhodné cesty. V místech, kde stávaly stáje a vedle nich kuchyně, je dnes pokladna a vstupní hala s malým verneovským knihkupectvím. Tady si hosté mohou prohlédnout i koupit upomínkové předměty. Z kouzelné zimní zahrady, nad jejíž skleněnou střechou je vidět celou věž, vchází návštěvník do prvních místností domu. Seznamuje se s atmosférou salónů a salónků, zařízených pokud možno co nejvíce v duchu doby. Fotografie a obrazy představují manžele Verneovy, spisovatelovy rodiče, sourozence, syna Michela a další příbuzné. Další pokoje v přízemí domu se snaží představit Verneovy literární začátky, jeho oblíbené autory, k nimž patřil v dětství a mládí především Daniel Defoe. Po točitých schodech se návštěvník vydává do prvního poschodí, věnovaného nakladateli Pierru Julesi Hetzelovi. Točité schody dále ústí do kajuty spisovatelovy lodi Saint-Michel III. Příchozí je okamžitě pohlcen zvláštní dobovou atmosférou: kromě obřího kormidla a jiných navigačních přístrojů přitahují pozornost rozložené mapy, glóbus a spisovatelův cestovní psací kufřík. V dalším salonu jsou návštěvníci fascinováni knihovnou o dvanácti tisících svazcích a obrovskou mapou pokrývající celou podlahu, jež znázorňuje cestu Robura Dobyvatele. Mezi autorovými oblíbenými knihami je vedle Homéra, Montaigne, Shakespeara, Coopera, Dickense, Scotta, Poea a dalších i český překlad Dvou roků prázdnin vydaný roku 1890 pražským nakladatelem Josefem Richardem Vilímkem a věnovaný přímo autorovi.
Z plakátů, fotografií a jiných dokumentů se návštěvníci dovídají o událostech, jimiž se Verne nechal inspirovat při psaní románu Cesta kolem světa za osmdesát dní (Le Tour du monde en quatre-vingts jours), i o událostech, které byly naopak inspirovány tímto románem. K nim patří i cesta americké novinářky Nellie Blyové (1864-1922), která se roku 1888 vydala na cestu kolem světa podle Verneovy knihy a při té příležitosti se zastavila i v Amiensu, aby autora pozdravila.
Další dokumenty dokládají vliv Světové výstavy v Paříži v roce 1867, která byla věnována podmořskému výzkumu. Myšlenku napsat román s „podmořskou" tematikou vnukla Julesi Verneovi mimo jiné George Sandová.
Návštěva domu s věží končí na půdě. Člověk se ocitá ve světě svého dětství, ve světě snů a tajemství. Jde o jednu z těch temných půd, které není možné nikdy důkladně prozkoumat. Do střechy vytrvale buší déšť a vítr naráží do malých oken, kterými dovnitř proniká jen velmi slabé světlo. Každý kout, každý zákrut, každý trám skrývá nečekané překvapení: staré obří knihy, znovuobjevené loutky, dobové divadelní plakáty, proutěné koše, vycházkovou hůl... Z nejvyššího trámu visí modely vzducholodí, lodí i ponorek. Do dvou starých truhel umístili tvůrci výstavy obrazovky promítající krátké animované filmy. Jeden představuje život Julese Vernea ve městě Amiens, druhý Verneovu povídku o mistru Zachariáši, hodináři, který zaprodá duši ďáblu, aby mohl vytvořit hodiny z čistého křišťálu. Jde snad o jedinou Verneovu povídku s náboženským motivem.
Po točitých schodech ve věži sestoupí návštěvník znovu do zimní zahrady. Úžasný svět dobrodružství se protentokrát uzavírá. Má však mnohá další pokračování, ať už v objevování dalších zajímavostí ze života Julese Vernea nebo v jeho knihách či ve filmových, divadelních, rozhlasových a dokonce i komiksových adaptacích. Kde jedna cesta končí, otevírají se nekonečné možnosti lákavých cest dalších.
V době „poverneovské"
O úspěchu Verneových knih svědčí nejen jejich další a další vydávání ve Francii i v jiných zemích světa, ale i rozhlasové, divadelní, televizní a filmové adaptace. Českého návštěvníka muzea potěší již zmíněné Vilímkovo vydání Dvou roků prázdnin ve spisovatelově rozsáhlé knihovně. Hrdost zaručeně pocítí i nad konstatováním, že z více než dvou stovek filmových adaptací vytvořených od roku 1901 do dnešního dne jsou to právě filmy „českého Mélièse" Karla Zemana (1910-1989), které svým pojetím nejlépe vystihují atmosféru Verneových příběhů. O zfilmování Verneových románů se úspěšně pokusili také Ludvík Ráža s Tajemstvím Ocelového města (1978) a Oldřich Lipský s Tajemstvím hradu v Karpatech (1980-1981).
Čeští čtenáři, obdivovatelé a milovníci Verneova díla jistě přivítali dvě knihy věnované tomuto spisovateli, které se na knižním trhu objevily v roce 2005. Je to Jules Verne a jeho svět (druhé, rozšířené vydání knihy z roku 1978) od Ondřeje Neffa a Jules Verne v nakladatelství Jos. R. Vilímek od Vadima Horáka.
A pokud bude mít český turista možnost zavítat do Pikardie, nemůže nenavštívit Amiens, jeho katedrálu, zahrady obklopené řekou a - jak jinak - dům Julese Vernea. Kdo sem jednou vstoupí, bude se chtít znovu a znovu vracet do světa znovunalezeného dětství, do světa dobrodružství, fantazie a krásy.
Autorka (nar. 1962) působí na Katedře francouzského jazyka a literatury Pedagogické fakulty MU v Brně.