*
Dřív jste s Em Rudenkem vystupovali s mluvenými texty. Na svých albech paroduješ Nedělní chvilku poezie. Co si myslíš o autorských čteních a přednášení poezie?
Myslím, že autorský čtení jsou z větší části trapný. Spousta básníků nebo pseudobásníků je zahleděná do sebe a buďto jim nerozumíš, nebo je to třeba i vtipný, ale spousta jich to podává tak, že ti klikaj na hranej smích - teď byste se měli smát, to byl joke! Napsat dobrý básničky je celkem těžký a člověk to musí mít v sobě. Většina autorských čtení, co jsem slyšel, byla slabá. A další vlastně ani slyšet nechci. Mrzí mě, že jsem nebyl na žádným autorským čtení třeba Charlese Bukowského. Chtěl bych vidět, jak si na pódiu otevírá lahváče, nadává lidem a má to v prdeli. To by mě fakt bavilo. Poezie se mi líbí zkombinovaná s muzikou. Dobrá písnička. Líbí se mi i dobrá báseň. Ale není jich moc. Ale dobrejch písniček taky není moc.
Ceníš si někoho ze současníků tady v Čechách jako textaře?
Jako textař se mi líbí Mardoša z Tata bojs. Pak dlouhá pauza. Taky se mi zamlouvají texty Márdiho z Vypsaný fixy, jsou takový dobře ujetý. Samozřejmě mám rád texty, který dělá Em Rudenko, ale to jsou básně. A je to zkreslený tím, že je můj přítel. Ale jeho věci se mi prostě líbí.
Taky jsou mi sympatický Bártovy texty na desce Illustratosphere - ty jeho snový obrazy. Můžeš si u nich představovat různý věci. Představuju si u nich třeba krajiny. Nejvíc se mi líbily texty Roberta Nebřenského z Vltavy a je škoda, že už nehrají.
Když začínáš psát písničku, máš už předem stanovený směr, kterým se text bude ubírat? Nebo je to spíš věc inspirace?
To je těžký říct. Někdy se třeba objeví téma, který tě zasáhne najednou, a text a v podstatě celá skladba je rychle hotová. Což byl třeba případ Nazijazzu. Pak jsou některý věci třeba i rychle složený, ale ze šuplíku. Necháváš je uzrát a za pár let zjistíš, že tu písničku fakt chceš hrát, dát jí život, pustit ji ven. Se spoustou věcí to ale neudělám a skončí na smetišti dějin. Tam ale skončí všechno, žejo...
Někdy jsou to takový zhulenecký myšlenkový řetězce, volný řazení představ nebo jejich volný sdružování. Poetismus. Surrealismus. Je to různorodý. Ale musím se přiznat, že spousta těch věcí vzniká pod vlivem lehkých drog nebo alkoholu.
Což je vlastně celkem tradiční způsob...
Když jsi na kaši, tak to člověku nepálí, nemá to moc kontury. Ale spousta slovních hříček mě napadá, když se příjemně vyhulím. Texty často vznikají v noci nebo nad ránem. Múza chodí okolo druhý, mezi jednou a třetí, když to okolo ztichne. Třeba Negatiff Reggae takhle vzniklo. Líbil se mi verš „two to two", což je starej fór. Ale „two to two to talk", dva do dvou na rozhovor, to mi připadalo hodně vtipný. A když jsem se podíval na hodiny, bylo jedna padesát šest. O dvě minuty jsem se seknul.
Na svých deskách používáš češtinu, se kterou pracuješ obdivuhodně, slovenštinu, němčinu, angličtinu, ta byla na poslední desce zastoupena hodně. Pracuje se ti s tolika jazyky dobře? Hlavně s angličtinou, pokud ji používáš tak často?
Angličtinu jsem učil, ale už jsem toho spoustu zapomněl, takže teď mám celkem okleštěnou slovní zásobu. Ale nemyslím si, že by do anglickejch textů bylo nutný zatahovat metafyzický pojmy. Když už složím něco v angličtině, snažím se udělat tu prdel i tam, pokud na to jazykově mám, vymýšlím různý hříčky. Těžší je pracovat s ironií, protože jazyk a reálie zas tak neznám a je to vlastně posunutý do českýho kontextu. Ale snažím se, aby to bylo mezinárodně uchopitelný, když si to poslechne rodilej mluvčí. Třeba Negatiff Reggae. Nebo How Mucho I Believe, to je text, kterej pojednává výsměšně, z pohledu macha, o rozdílu mezi křesťanstvím a islámem, a celý to stojí na tom, že Alláh je větší macho než Ježíš. Alláh nemá s mnohoženstvím problém.
V angličtině se mi skládá celkem fajn, ale nedá se to naprogramovat, přichází to spontánně.
Tvoje písničky pracují s humorem, ale nepřipadají mi, jak se říká, třeskutě vtipné, u některých mám dokonce pocit, že vespod jsou to smutné, vážné věci. Vnímáš to tak?
O to se snažím. Nazijazz je velice veselá, ale zároveň velice krutá písnička. Nebo Kultura je plná kultů, tam jsou taky naházený takový věci - „lágry jsou plný muklů a Motejl je plnej kuklů". Teď už dělá Otakar Motejl ombudsmana, ale dělal myslím tehdy ministra vnitra. A o těch splínech - „dívky jsou plný klínů a jejich klíny jsou plný splínů" - to je o tom, že nenajdeš správnej protikus a celej život hledáš nějaký štěstí. Podprahově tam tyhle věci jsou a baví mě to. Petr Fiala s Mňágy to myslím nazval veselá deprese. Baví mě, když je to naoko sranda, a o to víc tě potom ťafne, ve spodní linii začneš vnímat, že je tam nějakej vážnější odkaz.
Někdy je to taky schválně jednoduchý. Mě nebaví, když otevřu nějakou sbírku od takových těch básníků, kdy tomu rozumí vlastně jenom oni. Taky jsem měl období, kdy jsem se snažil, aby moje básně a texty byly co nejsložitější a intelektuálský. A namlouval si - kdo tomu nerozumí, tak je vlastně primitiv, protože já tomu rozumím. Ale je špatný, když tomu rozumí jen autor. To je fakt špatný. To není cesta. To samý si můžeš transponovat i na malíře nebo jazzový onanisty.
Cit pro jazyk jsi podědil po někom z rodiny?
To ne. My jsme se na střední škole sešli s takovou partičkou a vytvářeli jsme na všechno slovní hříčky. Neustále. Naše konverzace spočívá ve shazování věcí, vyklacování model, v černým humoru, v sarkasmu, ve vymýšlení slovních hříček. V podstatě v tom jedeme dodnes. U některých veršů jsou nepřiznanými spoluautory i moji kámoši. Na vejšce jsem v tom pokračoval s jedním spolužákem, s Petrem Hrůzou z Liberce. Ten je spíš do duchovna, do filozofie, sečtělej - má pocit, že musí stihnout přečíst úplně všechny knížky, a strašně rychle čte, ale zároveň to vnímá. Řekl bych - takovej génius, aspoň v mých očích buránka. Mám povícero přátel, kteří frčí na stejný lajně humoru a se kterýma se bavíme tímhletím. A já si v tom jedu v hlavě furt. Někdy, když se objeví zajímavý spojení, víc než jeden dva řádky, na kterých se dá stavět, tak z toho může vzniknout i text pro celou skladbu, Kultura je plná kultů, například.
Lidé často poukazují na tvou tvorbu v tom smyslu, že je sprostá, vulgární. Osobně to nevnímám jako důležitou věc, nicméně je to úmyslné, nebo ti ty texty tak vycházejí?
Nevím - já takhle mluvím. Líbilo by se mi, kdybych se dokázal vyjadřovat jako Marek Eben. Ale mně tam lítaj ty nadávky, ty odplivnutí, sprostý slova jako úleva... Ale když se nad tím zamýšlím, myslím si, že těch sprosťáren zas už tolik v textech nemám. Ideální pro mě je udělat silnej text, aniž bych používal vulgarismy. Vulgarismy fungujou občas jako berličky, občas to jsou cílený provokace. Ale myslím, že celkově jsou na ústupu.
To je pravda. Na posledním albu Retrofutro už je jich méně. Je vůbec jiné než první dvě desky. Místy melancholické, dospělejší. Vnímáš tenhle posun?
Poslouchali jsme pracovní verzi na Silvestra u mě doma. Známí se úplně zarazili a říkali: „To nás neba!" Zjistil jsem, že je to až moc melancholický. Takže jsem nakonec tři věci, který by desku posouvaly náladově do depky, vypustil a místo toho zařadil třeba písničku Maroko. To je sedm let stará skladba, ale klukům se líbily ty orientální motivy, takže z ní udělali parodii na Stinga a ještě nahráli dechy trochu cáklý Pulp Fiction. V některých místech je to mix iks věcí a pro mě prostě hodně veselá věc, parádně udělaná, která zvedá náladu celého cédéčka.
Neveselé skladby jsem tedy vyměnil. Přesto můžeš mít pocit, že je to melancholičtější. Prvoplánově nedělám všechno veselý. Lidi ode mě očekávají, že budu klaun nebo bavič, což možná naoko tak je, ale ve skutečnosti, vnitřně to tak necítím. Nemohl bych dělat baviče, klauna nebo moderátora. To není moje parketa. Chci si užít od obou poloh něco. Od černý krve, od melancholie, až po černej humor.
Zmiňoval ses o parodii na Stinga, ve tvé hudbě jsou slyšet U2 i další hudební a textové citace. Je možné docenit všechny ty drobné odkazy? Kabir Bedi a Curro Jiménez ve skladbě Retrofutro Discotheque třeba. Nebo je to jen pro poučené a zasvěcené?
Myslím, že je spousta lidí, mezi třiceti a čtyřiceti, kteří vědí. Na to, že dvacetiletej kluk ty seriály nemůže znát, se neohlížím. Konkrétně Retrofutro Discotheque je pozdrav mojí generaci, lidi si na tom ujížděj a zavzpomínaj si. Parodie na nostalgii. Díky tomu se může někdo mladší, kdo by se k tomu jinak nedostal, nachomýtnout k těm postavám, zjišťovat si, pokud má chuť, co to bylo zač. Děti dnes mají plastový hračky, micromastery, transformery, barbíny, tamagoči, a zapomíná se na klasiku. Hrozně mě těší, když moji kámoši, co mají malý děti, jedou Krtečka, zkoušej další starší věci, co jsme měli my jako děti - pohádky a filmy. Já bych byl rád, kdyby moje děti měly v patrnosti, že existoval a existuje nějakej Čtyřlístek, a věděly, kdo je Sandokan.
Pracuješ s veřejnou postavou Baumaxy -„buránka". Na druhou stranu mám pocit, že lidé, co tě poslouchají, jsou intelektuálové, že jsi oblíbencem poučené menšiny. Nevnímáš rozpor mezi tvými litvínovskými kořeny, které by sváděly spíš k „hrdinovi pracující třídy", a skutečností, že tvoje hudba vyžaduje přece jen trochu poučeného posluchače?
Je těžký říct, kdo už je intelektuál a kdo ještě není. Pro mě je intelektuál ten, kdo se živí spíš hlavou než rukama. Zároveň je tu trochu negativní obrázek intelektuála - týpka, který neumí vyvrtat díru a přitlouct hřebík. Toho to pravděpodobně může bavit. Kluci ze šachty si zajdou na Kabát.
Pokud jde o můj mediální obraz, možná na většinu lidí může působit tak, že jsem větší buran, než když se potom potkáme tváří v tvář. A je mi to celkem jedno. Rozhovory se opakují, novináři používají klišé, když se mě snaží zařadit. Ale jaká muzika, takovej posluchač. Opravdu se snažím, aby muzika a texty byly vypilovaný, aby za tím byla vidět nějaká rozvaha. Tak bych to chtěl dělat, už jsem o tom mluvil - jiný věci by mě ani nebavilo hrát...
Rádia tě příliš nehrají a lidé si k tobě hledají cestu spíš sami... Je to tedy ta správnější cesta? Takzvané „široké publikum" by s tebou možná mělo problém...
Já to nijak neplánuju. Dělám, co mě baví. Na vkus jinejch lidí se neohlížím. Že to teď poslouchá čím dál víc lidí, je hezký, ale za tři roky, za pět let, za deset let to může bejt úplně jinak, třeba zmizím, třeba budu hrát pořád. To vůbec nedokážu posoudit. Nikdy, ani s předchozíma kapelama jsme myslím kompromisy nedělali a nekalkulovali jsme co a jak. Je mi to cizí, nebaví mě to... Mám štěstí, že můžu dělat to, co mě baví, že mi nikdo nediktuje nebo neradí, jak to mám dělat, že se rozhoduju sám. Prostě to, že na moje vystoupení lidi chodí, je plus, je to pozitivní.
Při pohledu na tvoje texty vidím paralely s českými písničkáři-folkaři, s hip-hopem. Nazijazz je asi nejvýraznějším příkladem. Vztek, hra s jazykem, současné téma, angažovanost...
Angažovaný věci bych dělal nerad, Nazijazz je spíš výjimka.
Ale přesto - v Panu faráři se opíráš do církve...
Já myslím, že si vždycky najdu nějaký okruh, že témata písniček se pohybujou okolo svobody a nesvobody myšlení i projevu, rasismu, problémů s chlastem, okolo depresí a splínů, který si spousta lidí řeší. To je nevyčerpatelná studnice.
Ozajstný hip-hop pro mě téma hip-hopu vyčerpává. Od tý doby jsem udělal ještě jeden hip-hop, ale nemyslím, že by byl tak dobrej. Už mě to nezajímá. A téma církve - nic jsem si neschoval na další písničku o církvi, snažil jsem se to všechno nacpat do jedný.
Asi největší studnice, ze který se dá čerpat, je lidská duše, nálady, problémy, zbytečný komplexy lidí, zbytečný stresy. Spousta lidí si až příliš pozdě uvědomí, že by se na určitý věci měli vysrat a neřešit je, nebo si to neuvědomí vůbec. A mě baví se v tomhle rejpat.
Spousta nás dělá něco, co dělat nechce, protože je k tomu okolnostma a společností donucená. Je super, když vidíš člověka, kterej s láskou a dobře dělá svoji práci - řemeslníka, barmana, kohokoli. Je to pak člověk na svým místě, šťastnej, duševně osvobozenej a v klidu. Ale většina lidí to tak myslím nezažívá. Žijou příliš v obavách ze světa, vidí spoustu věcí negativně, trápí se věcma, kterýma by se vůbec trápit nemuseli nebo neměli. Dřív si vzal chábr nějakou holku vedle z vesnice a bylo. Teď každej chlap vidí na MTV roštěnky, v časopisech modelky, jsou jich plný média, plný štríty, a on by chtěl pro sebe tu nejlepší, to je jasný. Ale žádná pro něj třeba nezbyla nebo ji nepotká a má z toho depresi. Lidi chtějí čím dál víc, jsou čím dál rozmazlenější. Mě baví lidi, kteří něco umí, hlavou nebo rukama, to je jedno...
Je tvoje nadsázka v hudbě i textech dlouhodobě udržitelná?
Dokud mě to bude bavit a budu mít nápady, tak hrát budu. Bez nástroje moc dlouho nevydržím, svrbí mě ruce. A texty přijdou čas od času samy. Rozhodně si v tom ohledu nic neplánuju ani si nestanovuju žádný cíle. Jedním z mých přání třeba bylo zazpívat si s Evou Pilarovou. Když nasměruješ energii určitým směrem, do určitýho bodu, tak může vyjít spousta věcí, o kterých sis myslel, že vyjít nemůžou. Chtěl jsem si zahrát s muzikanty, kteří umějí na svůj nástroj. Baví mě ti lidi, protože jsou schopní dělat pro celek, dělat nosiče vody, ačkoliv sami jsou vostrý borci. A to se povedlo. Taky je jasný, že bych chtěl zpívat duet s Danem Bártou nebo Mikem Pattonem. Je fajn dát si nereálný cíle, a pak čumíš, že se to třeba i povede. To mě ba.
Ptal se Ondřej Lipár
Písničkář Xavier Baumaxa (vlastním jménem Lubomír Tichý) se narodil 6. prosince 1973 v Mostě. V dětství se v lidové škole umění učil hrát na kytaru, ve čtrnácti letech založil svou první kapelu Prach. Vystudoval Pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem, obor čeština a angličtina. Působil v kapelách V.M.H. a Faulnamusic. Vystupoval v básnické dvojici s Em Rudenkem. Vydal tři sólová alba Fenkám (2003), Buranissimo forte (2005) a Retrofutro (2007). Více na stránkách Xaviera Baumaxy http://xavi.litvinoff.cz/.
