Básník Martin Langer loni vydal svou šestou básnickou sbírku Hlásky a na šťastnou sedmičku to dotáhl knihou snímků z velké vlakové cesty kolem republiky. Je to autor, který má životopis, jakých mezi literáty ubývá - „prošel řadou zaměstnání". Život jej nevedl přímo ze střední na vysokou a pak rovnou do nějaké redakce. I k rozhovoru se dostavil jaksi rozevlátý, jako vojín propuštěný z bitvy. Na šráku od baťohu měl obrovskou karabinu a na ní se spolu s klíči houpal fleshdisk. Myslel jsem, že je to nějaká sezónní frajeřinka, ale Martin mi později vysvětlil, jaký to pro něj má smysl. Nejdřív jsme ale navštívili výstavu Exotismy v českém výtvarném umění dvacátého století...
Jaký ohlas má tvoje knížka fotografií? Zrovna jsem ji dnes zahlídl na České za výkladem. Sbírku by ti tam knihkupec nevystavil...
Jenže to je norma, že básnické sbírky nejsou za výkladem, a vůbec netuším, jestli mě to zas tak mrzí. Když si vzpomenu, jak jsem ve staré Dlážděnce slídil po knihách ve všech zapadlých koutech, řekl bych, že tahle činnost tříbí vkus taky, jenže tenkrát jsem si všímal, jestli kniha vyšla ve druhé polovině šedesátých let nebo je z první republiky, a dnes mě zajímají pro mne ověřená nakladatelství, kdo to dělal výtvarně, a samozřejmě hlavně autor. Ptal ses ale na Cestu kolem... Za obsah mi ještě nikdo nevynadal.
Cením si těch fotek, líbí se mi nápad s nonstop cestou kolem republiky, ale když knížkou listuji, říkám si - komu a proč?
No přece sobě. Dělám to pro sebe, protože se potřebuji něco o sobě dozvědět. Proč by to měla být jinak tak absurdní cesta do kruhu, ještě proti směru hodinových ručiček a jen po nejzazších, okrajových železničních tratích? Použil jsem k tomu pohybu tělo, za jízdy jsem psal i fotografoval, točil na kameru a pak ten balík textů, básní, fotek a záznamů doma půl roku zpracovával. Kdyby ses zeptal, jestli se něco uvnitř mě změnilo, tak řeknu, že ano...
A co se změnilo?
Snažím se víc o pomalost, v níž můžu lépe dociťovat a pojmenovat to uvnitř. Stopa, co občas utrousím ve formě knihy, by měla být tresť žité skutečnosti. Řekl bych, že jinak to snad ani nejde.
Je dobré dělat tyhle věci v prvé řadě pro sebe, jak říkáš? Neměl by mít umělec ambici, aby v jeho díle bylo nějak započteno sdělení nebo sdílení?
Ambice... Co budeš ale dělat s těmi dalšími, pro které píšeš, když nebudeš schopný pojmenovat svou realizaci a ručit si za ni? Jsem pro sdělení, které sdílím sám se sebou, aniž myslím na čtenáře... Pro čtenáře tedy dělám nejvíc.
Výstava, kterou jsme právě navštívili, byla v ledasčem zajímavá, ale bylo na ní zřetelně vidět, co se stane, když převáží „kurátorství". Škatule dostane pěknou nálepku a nacpe se do ní úplně všechno, div že nepraskne; smysl to moc nedává...
Máš pravdu, je sestavená podle tendencí, které jsou popsány dodatečně až v katalogu, což návštěvník, který si ho nekoupí, nepozná. Obrazy spolu začnou komunikovat až v textu, ale nikoliv na zdi, kde jsou jen matoucí ostrovy tendencí. Nenazval bych to tedy výstavou, ale spíš svozem. Spousta věcí chybí a některé tam nemají co dělat, třeba látkové koláže od Preissiga z dvacátých let nebyly a nikdy nebudou žádným exotismem. A pak, jako by si nakonec kurátoři cosi uvědomili, zavěsí k Josefu Čapkovi jednu africkou masku... Aby každému, kdo ji uvidí, došlo, že jeho tváře z roku 1915 jsou důsledkem studia primitivního umění, zakončeného knihou Umění přírodních národů, takovou samozřejmost ti připomínají. Vlastně si spíš myslím, že tady hrálo roli ono věčné pokušení vykolíkovat něco jako první, i za cenu, že postavený paskvil se bude muset jednou zbourat. Pro mě jsou Exotismy zmarněné tím spíš, že jde o dobré téma.
Co tě na výtvarném umění zajímá? Znám literáty, kterým je putna...
Příběh umění, kontext, souvislosti. Každý má někde nějaké přesahy... Stále ještě naivně věřím, že mi zítra kdokoliv náhodný může říct jednu větu, a ta ve mně cosi zaseje. Uvedu příklad: Když jsem pracoval v kořenárně, dělal tam jeden člověk skladníka, jmenoval se Luboš. Hrabalovská figura, neustále vyprávěl historky, které se zdály čím dál fantastičtější, úměrně míře jeho pití... Dokonce nám vykládal, jak táhl na řetězech dvacet metrů malé letadlo, a že pak přišel silák Franta Kocourek a málem si cvrnknul do trenek. Jednou jsme vykládali kamion s mletou paprikou, bylo jí asi dvacet tun, a najednou přijede pošťačka, že má pro mě dobírku. Objednal jsem si z nějakého inzerátu Hanse Arpa od Ludvíka Kundery, na kterého jsem coby študák nevystál v Odeonu frontu, a Luboš, cože to mám. Tak jsem mu řekl, že asi nic moc pro něj, a ukázal mu na dálku tu jasně žlutou obálku. A tehdy mě totálně přibil: „Jó, Hans Arp, to je ten slavnej dadaista ze Štrasburku." Házel papriku dál a já zbytek života přemýšlím, co to bylo za kóan.
Třeba Luboš luštil křížovky...
Možná ano, ale můžeme připustit i to, že všechny fantasmagorie, které jsme mu šest let nevěřili, byly pravda. Jenže on jednoho dne zmizel, protože dostal za chlastání hodinovou výpověď. Sebral bundu, a jak byl naštvanej, hodil si na rameno pytel s mletým pepřem jako bolestný a šel na vlak do Kralup, kde bydlel. Jenže v Kralupech se po něm slehla zem.
Jaké to bylo ve výrobě?
Kořenárna byla zahlcená až po strop pachy, zvláště pak v létě, kdy se po těle lepil jemný prach z pepře a skořice naleptala sliznici tak, že ti tekla krev z nosu. A pak všechny ty polyfosfáty a chemický aditiva, co jsou jen nositelé chuti nebo jen tak, aby maso zčervenalo, aby nebylo jasný, že muselo zbělat šokem toho vražděného zvířete... Potravinářský průmysl byl všude stejný, i v pivovaru nebo sladovně, kde jsem dělal. Vydržel jsem deset let a první varování dostal, když mi levou dlaň chytila svařovačka pytlíků a udělala z ní surrealistický objekt.
Musí básník vědět, co je život?
Měl by, když se chce něčeho v sobě dotknout, ne? Vystudoval jsem chemii, po Listopadu jsem se chtěl rychle dostat k prvním svobodným knihám, tak jsem si stoupl za knihkupecký pult, a pak se vše rozjelo souběžně s rodinou jinak, když bylo potřeba víc peněz. Zpětně mě napadlo, že bych si mohl udělat vysokou, jenže už jsem měl vyhraněný vkus a chtěl si určovat vlastní tempo. Postupně mi došlo, že bych si některé věci už asi nenechal vnutit. Vždyť jsem neměl běžný kamarády, žádný vrstevníci, ale o padesát let starší lidi, básníci a výtvarníci. Po večerech jsem ležel v jejich věcech a brzo ráno chodil rozjíždět fabriku, která měla šedesát zaměstnanců, několikrát jsem se sesypal, a pak se něco pokazilo a já ze dne na den zjistil, že ode mne odešla žena s dětmi a že přátelé odcházejí jeden za druhým také, ale na věčnost.
Proč ses nekamarádil s vrstevníky?
Vlastně jsem po Listopadu potkal jen dva, Jaromíra Typlta a Pavla Ctibora, s nimi bylo přátelství intenzivní. Jinak mě ale naprosto minula puberta, jestli chceš vědět tohle. Žil jsem si v těch myšlenkových přátelstvích izolovaně a pak jsem si najednou uvědomil, že musím z toho jejich díla vyskočit a osobně je poznat, protože nezbývá moc času.
Komická vlastně byla už vůbec první návštěva - asi v osmdesátým osmým - u Hrabala v Kersku, kam jsem jel neohlášeně. Jezdili jsme sice spolu v pátečních autobusech směr Poděbrady, jenže autobus byl v pátek našvihanej a já nesmělej v davu. Jel jsem tedy za ním v sobotu. Jak mě ale zmerčil s papírama, chytil se za hlavu a vykřikl, že má horečku. Skoro bych mu uvěřil, ale najednou se objevil nějaký kumpán na jawě, vezl bandasku s pivem, prý krušovický černý, a on s tou rukou na čele směrem ke mně znovu zahuhlal, že má horečku a že si z piva udělá aspoň polívku. Já jsem přemýšlel nad tím, že jsem jako pivovarský učeň nikdy neslyšel, že by se dělala polívka z černýho piva, ale to už mi vzal papíry z ruky a naštvaně procedil: „Ukažte." Seděl jsem na lavičce, všude ty literární kočky, a on přišel za půl hodiny, že se mu to líbí, ať píšu určitě dál. Teprve po letech mi došlo, jak byla tahle generace velkorysá, protože rozhodně nešlo o texty, které zasloužily podporu, a ta jako zázrakem vydržela do roku 1990, kdy mi první knížku vydal Hrabalův nakladatel Václav Kadlec. Vnímám ji tedy nejen jako svou první knihu, ale i zhmotnění oné podpory.
Kdo byl ještě důležitý? Jaké jsi měl mistry? Živé i mrtvé...
Jde spíš o určující proud... Pound, Kabeš, Juliš, Kolář, Grögerová, Hiršal, Diviš, Novák, Eliot, Plathová, Hughes, Ashbery, Ammons, Rimbaud, Eliot, Valéry, Artaud, Nerval, Baudelaire, Bachmannová, Goethe, Havlíček, Holan, Halas, Milota, Topinka, Jeffers, Pessoa... Tedy namátkou jen z básníků, jiskření, co má vrcholy u dna... Některé jsem opustil, ale zůstal silný pocit.
Jaký pocit?
Že už je nepotřebuju k tomu, co chci říct poezií sám, a tím silným pocitem myslím vděk, že mi umožnili sebrat v sobě tu sílu.
Temnota samoty v raném věku, narazili jsme už na to. Taky jsem se s tím opakovaně setkal ve tvé poezii - chceš o tom mluvit?
Vcelku není o čem. Táta mě vychovával stejně, jak koupil u svého táty, a matka to přikryla zástěrou. Teď jsou oba starší lidé, dohání je to, a tak se snaží dojemně o smír. Nechci se v tom vrtat, protože bych té křehké snaze dal nepravý směr. Evidentní stopu jsem nechal v Pití octa, což myslím stačilo.
Jan Štolba v recenzi na tvou poslední sbírku napsal, že vnímáš svět jako místo obydlené „všelijakými duchy a démony". Existují duchové a démoni? Jakou mají podobu?
Myslím, že šlo o Honzovu konstrukci, drobné přemostění v závěru první části recenze. Vedl ho k tomu verš z básně „Loli...Tě" (Požehnej mé srsti jsem-li zvíře), který je závěrečnou promluvou ke Slunci. Připouštím v něm své možné metamorfózy, pln strachu, že by mě nemuselo Slunce při případném požehnání poznat... Narodil jsem se na Vlčí hoře a deset dnů před tím, než matce praskla voda, tam realizoval výtvarník Miroslav Pacner soukromou uměleckou akci Plamen svíce a Sedm dnů stvoření podle textů Gastona Bachelarda... Mirka Pacnera jsem potkal před pěti lety a rok jsem přemýšlel, co mi neřekl, a pak z něj tohle vypadlo. Můžeš si tedy vybrat mezi Štolbovým animismem a touhle synchronicitou. Vystačí to oboje na text, ale ani jedno není důležité.
O jakou akci šlo? Ty texty neznám...
Plamen svíce vyšel tuším v roce 1997, ale Pacner jej znal už z let dřívějších. Spousta lidí tehdy Bachelardovy knihy četla, protože jsou napsané přístupným až básnickým jazykem, soustředil se mimo jiné na epistemologii a poetiku. Ta akce, to byl vlastně šestidenní pobyt lidí za účelem vnímání hvězd, slunce, vody, pozorování jevů a přírody. Bachelard píše, že pohledem do plamene se vracíš na počátek Světa, což je stejné jako tvoření básnické. Pět dní vznikala plastika Oltář plamene, dvě zrcadlové plochy umístěné v přírodě sloužily ke sledování proměn oblohy, zazněla tam i zkomponovaná Barevná hudba. Šlo o nejprostší věci, ale podobné iniciační akce najdeš i u Šejna, Cílek je popisuje v Krajinách vnitřních a vnějších na konci knihy.
Jak vnímáš reakce na tvou poslední sbírku Hlásky?
Recenze Jana Štolby a Wandy Heinrichové byly na zdejší poměry více než pozorné a pracné. Petr Štengl mě rozesmál, což nemají recenze často v úmyslu. Co si přát víc.
Narazil jsem včera na báseň. Dám ti ji přečíst, jak to dělají ve Tvaru; schválně - co mi k ní řekneš... Pro mě jako by přesně charakterizovala „mentální prostor", který poezie dnes obývá...
Kdesi v koutku galaxie
Bible v kontejneru na odpadky
víra naděje a láska
žádné květy zla žádné maximy o lásce
žádné poctivé hlupáky
každá báseň je neomezená a nikomu nezodpovídající
lidé loví se psy a dravými ptáky
se sítěmi a samostříly
s puškami a kopími a luky a harpunami
s drátěnými oky a pastmi
štvaním a vábením -
jiní zase s fantastikou vyššího řádu
halucinace duševní poruchy čirá grotesknost
nepřirozené jevy atp.
neboť kdo jako hlupák bere vážně věci duše
bude trpět...
Ale že bych stářím moudřel?
ať jsme stále soběstační a trefíme domů
básníci chvíle básníci postřehu
básníci dárného plamene
neboť tam kde pozorujeme záměr natož účel
tam je pravdivost a nevinnost ztracena
kolem rtů očí a v zubech písek hlínu
(nebo ne? milý Radku F.)
vždyť nedělat umění je nedělat umění jak řekla
a ano chci číst nebo poslouchat a nerozumět
ale s básněmi je to jako s větry
jsou pšouky které se nedají udržet
bráno absolutně žádné dílo špatné není
jako by touha uvěřit byla silnější než víra sama
já jsem Ježíš, Milosti
přišel jsem si pro duše...
S básněmi je to jako s větry / jsou pšouky které se nedají udržet. Tyhle dva verše bych nepodceňoval. Radek F. je Fridrich a tohle mu chodí do Hostince? Má, co chtěl.
To je ale závěrečná báseň z Julišova autorského výboru Pod kůží...
To je možné, ale do mě se ten text nezadřel. Není v něm přítomné Julišovo kroužení okolo nevyslovitelného, vrstvy jsou tu jen zčásti, vylézá lineárnost, rezignace a první verš je banální.
Mně se to zdá silné celkovým gestem, naléhavostí, která je v tom někde za slovy a tak... Chceš k tomu ještě něco poznamenat?
Jen že některé střepy v sobě mají celou vázu. Řekl jsem to, ale někdo to už určitě řekl přede mnou.
Tak bych raději zase změnil téma... V posledním Welesu vyšla malá ukázka z tvého fotografického cyklu Staré ženy s výtvarnicí Alenou Kučerovou, tedy z cyklu, ve kterém zachycuješ život starých umělkyň. Co jsi zatím viděl, poznal, zachytil, zahlídl...
Můžeme o tom mluvit konkrétněji až tak za deset let?
Tak jinak - co tě zajímá na ženách, čeho si u nich nejvíc všímáš? A nemyslím teď zrovna lásku, sex a něžnosti.
Vidím, že ses rozhodl zkoušet, co vydržím... Dobře. Často mě zaráží, jak dovedou být k mužům loajální až na samu hranici slepoty, tedy profesně i lidsky leckdy udělají, co se jim řekne, vyjdou i za své území a nevědí o tom kroku. A pak třeba to, že když už nemají rády sebe, mají rády alespoň svá těla. S čímž souvisí, že mám také rád jejich těla.
To první mi nepřijde moc obdivuhodné a to druhé, co říkáš - nevím, jestli se dá takhle zobecňovat...
Šlo o postřeh z poslední doby, protože mě překvapila minulost. Nechci jen vzdychavě blábolit o „úloze ženy ve straně", protože víme, jak tyhle fráze dopadají. Určitě ve mně mají vděčného pozorovatele.
Co ještě v životě pozoruješ? Mraky jako Kabeš? Květiny?
Záleží na tom, jestli mám v ruce fotoaparát, nebo ne. S fotoaparátem vnímám celky a unikají mi detaily. Struktury, detaily a přírodu pozoruji raději jen tak... Zvlášť stromy, kameny, horizonty i to, co je miniaturní. Na tváře se už neumím soustředit v davu, ale zajímavá gesta nebo odlišnost mě vždycky upoutají. Nález krásy se vůbec u mě dostavuje oklikou.
Taky je tvá poezie plná jakési „japanérie" a vůbec odkazů k Východu...
Ve východním myšlení mám kotvu, která je jistou útěchou. Nad vším je totiž přítomný kontext, a ten se vtiskává i do maličkostí. Jen v japonském dřevorytu stačí zobrazit ženu s opačně uvázaným pásem obi a ze ctnostné ženy doprovázející samuraje se stane společnice, gejša. Najednou se na obraze odehrává jiný děj, leckdy vztažený k jinému příběhu. Všude je přítomná silná symbolika, význam slova úzce souvisí s nějakým vyprávěním, které je dobré znát. Jedná se o houšť vztahů, které jsou navzájem propojené obrazově i písemně... U literáta je přirozené, že dovede psát, malovat, hrát na nástroj, pěstuje květiny a zvládá čajový obřad. Teď to říkám příliš obecně, takže by mohl vzniknout pocit, že mě přitahuje exotičnost, a tudíž jsem dobrovolným zajatcem romantické představy o Východu. O „turistický" zájem se ale nejedná.
Ty pracuješ jako „televizák" - to má na kulturní frontě trochu pejorativní přídech; chci se zeptat, jestli tě tato práce něčemu opravdu důležitému naučila...
Ty mě překvapuješ... Opravdu tomu slovu pejorativní věříš? To každý tvrdí jen do té doby, než mu zavolá někdo z televize a řekne: „Chceme s vámi natočit něco o vašem díle." V polovině devadesátých let tvrdil nejmenovaný literát, že ten, kdo se v televizi objevil víc než dvakrát, je mediální čurák, a jakmile to vyslovil, stal se jím obratem sám. Já bych se na to slovo pejorativní tolik nesoustředil. Stejně, když v televizi budeš, tak tě neposvětí, protože bozi se tam rychle střídají a lidi zapomenou, který obličej viděli před hodinou, natož včera. Je ale možné, že ti přátelé začnou závidět, třeba se tě chytnou mainstreamové deníky, proženou tě jako exformaci, a než vypadneš na druhým konci, můžou ti vrazit do ruky Magnesii Literu či něco ještě bezcennějšího, a pak budeš mít iluzi, že se musíš překonat, nebudeš se bavit jen tak s někým, protože ti včerejší přátelé se budou dusit závistí nad tvým úspěchem a to ti nebude dělat dobře. Potřeseš si rukou s někým „významnějším" a budeš mu sympatický, tak ti dohodí zahraniční grant, překladatele, ty jemu taky něco, a pak se to bude opakovat, ty porosteš, budeš vzdálenější, nikdo ti už nebude mít odvahu říct, že píšeš prázdný věci, jen v tobě bude sílit tohle vlastní podezření, a když sebereš znovu sílu směrem k té odvážnější realizaci, tak umřeš a lidi budou číst ty tvé lži a vzdychat nad tím obrovským stínem tebe sama, jenže ty už na tom Vyšehradě opravená vydání neuděláš...
Čemu tě to tedy naučilo?
...chci říct, že televize se intelektuálama, cvokama i snílkama přímo hemží, takže ta moje přítomnost tam není zas tak bolestivá. Dodržení stopáže, dívat se filmově, domýšlet věci obrazově a odhadnout, kolik na to potřebuji materiálu, to jsem se naučil. Později jsem si chtěl zkusit natočit vlastní dokument a najednou jsem zjistil, že to lze zvládnout ve dvou lidech a nemusí to být vůbec drahé. Teď jsem ale z televize odešel a spíš přemýšlím, jestli není čas začít něco jiného.
Granty, ceny, tak to myslím řada autorů vůbec nechce, nebo aspoň ne v první řadě. Přijde mi ale docela příznačné, že jsi jakousi zlomyslnou náhodou dostal Cenu Jiřího Ortena spolu s Rudišem. Jako byste reprezentovali úplně rozdílné pojetí psaní...
Nechce? A proč si ty ceny dáváme tak vehementně do bibliografií? Máš ale pravdu, že na předávání Ortenovky bylo přítomné okamžité zrcadlo i zlomyslnost současně. Tehdy byl tuším primátor Igor Němec, a ten mi cpal do ruky ty desky s obálkou a řekl: „Přepočítejte si to." Tak jsem mu vyděšeně řekl: „Proboha proč, vždyť jste stát." A on na to: „Ale to víte, jste v Čechách." Měl jsem vybraný text, ale rozmyslel jsem si to a řekl, že přečtu jiný, pro potřebu pana primátora. Ta báseň se jmenuje „Poznej své malé Čechy" a je zčásti o tom, jak ostudný měl Josef Hiršal důchod a že fotografka Dagmar Hochová nemůže vycházet ze svého domu, protože má nemocné nohy a majitel domu jí odpojil výtah. Nejde o žádnou sociální báseň, ale přesto byla reakce nulová. Když skončil se čtením Rudiš, najednou se všichni zdvihli a šli na ten velký raut a já pochopil, že devadesát procent lidí v sále byla všudypřítomná „holubí letka", která vymetá veškeré rauty v Praze, a tudíž jsme jim před švédským stolem udělali kulturní aperitiv. Šel jsem do nejbližší hospody, nakopal do sebe v rychlém sledu tři panáky a rozesmál se sám nad sebou. Tys tam byl za Host černej vzadu, ale kdybys zůstal, mohls tu tragikomedii sdílet až do konce se mnou, taxi do Brna bych ti jistě mohl zaplatit.
Tvar teď rozvířil diskusi kolem současné poezie, řekla se spousta zajímavých řečí, ale já mám pocit, že někde vzadu zůstává hlavní příčina nářků, jakási únava, nebo až neuróza ze svobody, neustálé vyhodnocování toho, co v té záplavě je a není důležité. Vypadá to někdy, že by spousta lidí, i mladší generace, chtěla nazpět cosi jako svobodu z konce šedesátek. Ty úžasné škvíry světla zahlídnuté v celkem přehledném terénu, svobodu, která má ještě nějaké odbojné gesto, a ke všemu nejlíp placenou státem...
Ten okraj zájmu okolo poezie se mi zdá ale v pořádku, často to tak bylo a nejde poukazovat na šedesátá léta, která měla výlučnou konstelaci. Jde o způsob, jak lze v poezii dneska bydlet, a do toho se míchá spousta nesmyslných očekávání i kocovin. Přitom jde často jen o absenci osobní komunikace mezi literáty, a nemyslím tím tu lehkou, co odsouvá tu starou. Maily a mobilní telefony mají informační účel, ale nikdy nenahradí prožitek blízkosti. Vynucují si na nás větší význam, než mají, a protože vedle těchto věcí stojí tradice Poezie, podléháme úzkosti, že velké je malé a naopak, jenže ono to tak bylo vždycky. Takže problém je, jak vnímáme čas, který se nám scvrkává, a proto jsem na začátku mluvil o vůli k pomalosti, což je nejen zmírněné tempo, ale i schopnost upírat na něco pozornost. V extrémní poloze to znamená odejít do ústraní, nebo, jak říkají čínští literáti, život ve stínu. Visí tu stále ve vzduchu dědictví učinit něco mezního, odejít z toho všeho ostrým řezem, zkušenost některých prokletých básníků, protože maximou poezie je transcendence a usilování o duchovní realizaci znovu a znovu.
Tak v extrémní poloze třeba... Ale co je vnitřní, může zůstat vnitřní. Básník může být klidně úředník. Pojetí umění jako svého druhu práce mi přijde přitažlivé...
Ano, ale přesto se těch dosažených hranic myšlenkově dotýkáme a to, že jsou nepřekonané, v nás skrytě zůstává jako měřítko. Vždycky se tomu budeme přibližovat, nebo oddalovat, anebo setrváme na stejném místě, což je ze všeho nejtěžší.
Jako se dnes ve svých ghettech do jisté míry zacyklila věda, a tak rádi nasloucháme vědcům-popularizátorům, kteří jdou buď nějak po okraji, nebo napříč obory, podobně mám dojem, že do poezie dnes přinášejí nejzajímavější impulsy právě básníci, kteří jsou doma ještě v nějakém jiném oboru, případně jazyce...
Věda se ale vůbec nezacyklila, s tím nesouhlasím. Spíš povolila uzdu a nedívá se na aktivity popularizátorů ze svých řad tak přísně. Svět se totiž změnil, bariéry se ruší a jsou čím dál děravější, takže všechno mezi sebou prosakuje. Horší ovšem je, že tenhle průsak umožňuje nevnímat, že ve většině lidí vzniká úzká specializace se zúženým pohledem. Proto se kvalitativně propadá i úroveň médií, která jsou zrcadlem přání svých diváků. Všechno relativně funguje tak, jak má, přesto si lidé nevědí se svým životem rady. Něco v nich trvale chybí, nějaká blízká část já, kterou už nelze nahradit, i když si zaplatí psychoanalytika, kurzy jógy nebo zvolí flastr v podobě nového auta. A s takovouhle „výbavou" vychovají zase svoje děti. Básník je v tomhle prostředí už v podstatě nositelem poslední spirituality, jen ji neumí univerzálně formulovat jako náboženská společenství. Nemusí tedy svádět, a v tom je jeho cena.
Ty se v některých svých textech a článcích docela angažuješ...
Spíš neumím říkat přátelům ne, protože přemýšlím nahlas, a Božena Správcová, jinak dobrá duše Tvaru, potřebuje náplň, takže si musím dávat pozor, protože pak se na tom článku zaseknu několik dnů. Problém ale je, že jsem extrovert, takže to nemá smysl řešit.
Ve vlaku jsem si četl recenze na tvoji poezii a taky přišlo na humor ve tvých básních - když jsem pak otevřel tuším sbírku Pití octa, našel jsem tam verš o básnících, kteří jsou „nejžádanější pátá kola u vozu"... To jsem se opravdu smál, to se ti povedlo...
Psal jsem to po Bítově, měl jsem ambivalentní pocit z té básnické vznešenosti, ale zároveň jsem byl rád za některá setkání, kde se probíralo všechno, jen ne literatura. Jak ale vidím, tak si text žije vlastním životem, i když jsem to jako humor nemínil.
Na konci roku jsem se stěhoval. Kromě obvyklých štrapácí to byl hrozný zážitek, ty bedny knížek, časopisů... Říkal jsem si: co z toho má opravdu cenu? co je pro mne důležité... Říkáš si to taky?
Věci mě začínají odrazovat... Zjistil jsem, že je s chutí rozdávám, i knihy, které bych dřív nepouštěl z ruky, cédéčka - často poslouží jako dárky. Je v tom přítomný anachronismus, romantické gesto, možná. Mám všechny svoje poslední texty na fleshce, kdybych se domů nevrátil. Někdy mám pocit, že všechno, co opravdu potřebuji, mám čím dál víc s sebou. Dřív jsem tu jistotu neměl.
Dáš si ještě víno, nebo si sebereš batoh a půjdem na vlak?
Dal bych si víno a šel do bazaru U Medvěda, tam jsou k vidění dobrý zbytečnosti.
Tak ještě poslední otázku: V Pití octa máš v jedné básni „chválím alkohol a psychotropní látky / nikoliv do nebes / ale za chvíle TEĎ", že ti pomáhají přežít. Jak se ti tenhle výrok jeví s odstupem několika let?
Ten text je neustále platný, ale už si nemůžu dovolit takový výdej energie jako kdysi. Pokud vím, je tam i důležité: ...zneprávněn cokoli dodávat ke svému způsobu bytí // chceš-li mne zneužít / rozhodnu vůlí k excesu / chceš-li mi domluvit / nedomluvíš se výčitek. Co se ti na tom vlastně nezdá? Je to jen mezní postoj. Dnes se můžeš zabít horším způsobem prací, když nebudeš mít čas na nikoho včetně sebe. Zabít tě může samota, trvalá nenaplněnost, součet toho. Někdo se narodil do hřbitova a někdo do krajiny. Tu svou procházku si ale vybíráš jen svým postojem.
Ptal se Martin Stöhr
Martin Langer (nar. 1972) je básník a fotograf. Loni vydal sbírku básní Hlásky a fotografickou knihu Cesta kolem. V letech předchozích knihy poezie Pití octa (2001), Průsmyky (1997), Já nezemřu zcela (1996), Animální evangelium (1992), Palác schizofreniků (1990). Pracuje jako reportér, scenárista a copywriter na volné noze. Žije v Praze a ve Všetatech u Mělníka.
