Platíš dnes za jednoho z nejvýraznějších lyriků mladší básnické generace... Jak ses k poezii dostal? Četl jsi poezii, než jsi začal psát?
Četl jsem poezii i prózu. Začal jsem psát pozdě, v pětadvaceti letech, předtím jsem psal velmi příležitostně, věnoval jsem se hlavně paleontologii. V lednu 2002, po úraze spojeném s epileptickým záchvatem, se to změnilo. Měl jsem těžký otřes mozku, na čas jsem ztratil čich a chuť, přišel jsem o koncentraci. Bylo to pro mě přelomové období, začal jsem žít jiným způsobem života. Poezie mi do něj nějak vstoupila. Nechtěl bych ale spojovat poezii s epilepsií, vnášet retrospektivně do svého života nějaké epické linie není přesné. Ta změna se udála spíš samovolně, nebyla nesena nití kauzality. Roli hrálo mnoho různých vlivů, které mě nakonec takhle obrátily. I když jsem se paleontologii po skončení školy věnoval profesionálně, už nikdy se mi nepodařilo dveře k ní znovu úplně otevřít a najít se v ní.
Když ovšem člověk víc do tvých textů pronikne, důraz na niternou, až mikroskopickou přesnost obrazu v souvislosti s tvou profesí je zjevný...
Otázkou je, do jaké míry to souvisí se samotnou paleontologií a do jaké míry s mou touhou po určité důslednosti. Každopádně - když chci poznat kámen, „čtu ho kladivem". Vrstevní břidlic skutečně vypadá jako kniha. Vyndáš-li z něj kámen a rozštípneš ho, všímáš si, jak je popsaný: hlavonožci, graptoliti, trilobiti... To je gramotné moře. Nikdy nevíš předem, co je v kameni napsáno. Líbí se mi například Valenteho eseje, ve kterých vnímá text coby nástroj poznávání. K poznání se teprve dopracováváš. Jako kluka mě zkameněliny uchvátily, mně a dvěma mým přátelům říkali vědci z Národního muzea „tříhlavá saň". Když jsme našli lokalitu, po roce tam byl kráter jak po výbuchu. Po sběratelské stránce, co se týče hlavonožců, jsme měli úplně úžasné nálezy, nashromáždili jsme jedinečnou kolekci, největší od Barrandových dob. Napsal jsem diplomovou práci na téma prestižní skupiny hlavonožců, kterou nebylo možno od Barrandových dob revidovat, scházely nálezy, bylo jen pár exemplářů. My jsme jich nasbírali sedmdesát pět...
Tvá prvotina se jmenuje Zahrada s jabloněmi a dvěma křesly. Název vytváří dojem patetického, tajemného rozhovoru... Proč tento název?
Protože se tak jmenuje jedna báseň v knize a je pro mě podstatná hned z několika ohledů. Byla to první báseň, která vznikla jiným způsobem, než jakým jsem byl zvyklý do té doby psát. Souvisí s konkrétní situací: Jeli jsme s přítelkyní do Zadní Třebáně, chodili jsme mimo turistické značky a cesty. Přešli jsme po skalní římse na hřeben kopce. Tam se, skutečně tak, jak je to v básni, otevřela zahrada s opadanými ploty, objevil se lysý obdélník po nějakém stavení a řady jabloní. Pod tou nejkrásnější byla dvě křesla, dva velké ušáky. Posadili jsme se, kouřili a hleděli na hřebeny Brd. Byl barevný, železitý říjen, sbíraly se mraky a čekali jsme na první kapku, pak skutečně začalo pršet. Člověk měl pocit, že se něco naplnilo, završilo... Těžko se o tom hovoří. Pocit, že tak to mělo být... Jako bychom naplnili ty „duté uzly smyslu", jak stojí v té básni. Je to záznam, ale zároveň pro mě přelomová báseň, v tu dobu jsem si zhruba vymezil, o jakou poezii mi jde - textu předchází silné setkání s geniem loci. Nedokážu jet do Olomouce, řekněme, a napsat „pohlednici z města", sednout si do kavárny a zaznamenat, co vidím kolem sebe... Usebírám vjemy v sobě, a pokud se vjem uvnitř zachytí, pak zřejmě má své podstatné místo. A má-li, po nějaké době se sám ohlásí a promluví. V tom, nebojím se říci, iniciačním zážitku se ohlašuje něco budoucího. Většinou se spíš ozývá silná, utkvělá minulost; v tu chvíli začíná souboj s nostalgií, neboť je to svůdné - psát o věcech z jejich nepřítomnosti, ve šťastných případech se však otevírá nějaký směr dál...
Důležitou roli v tvých textech zaujímá tvůj děda... Inspirovali tě nějak prarodiče?
Určitě, zásadní období mého dětství je s dědou spojené. S prarodiči jsem vyrůstal, nechodil jsem do školky, část dětství jsem strávil na chalupě u Psár, kterou děda v padesátých letech postavil, a protože děda byl zahradníkem v pražské botanické zahradě, část dětství jsem strávil i tam, neboť bydleli v domě náležejícím přímo k jejímu areálu. Když jsem začal studovat na přírodovědecké fakultě geologii a paleontologii, univerzita tam zřídila studijní oddělení. Studijní oddělení mého oboru bylo v bytě mých prarodičů. Když jsem šel k zápisu, šel jsem do obýváku. Za proděkankou, kvůli prodloužení zkouškového období, jsem musel do ložnice... S kapkou melancholie jsem se ale cítil jistý, říkal jsem si: Já jsem tady doma, tady je Krakonošovo... Vybavují se mi scény z dětství, které vytvářejí nějaký básnický obraz, například jak děda vždy v zimě rozvěšoval po stromech pláty loje, klovali do nich ptáci. Napadlo mě, jako by se ptáci slétali na pancíře toho loje a po nich v něm zůstávaly negativní reliéfy... A to je hlad, ten negativní reliéf. Děda byl nesmírně laskavý a hodný člověk, optimisticky naladěný a vitální, babička trochu cvok. Když se pohádali, děda pak stál v zahradě a dlouho se díval do lesa nebo šel kosit trávu. Zemřel ve spánku a ještě ve svých třiaosmdesáti byl ve výborné fyzické kondici...
Máš mezi předky nějakého básníka?
Ne, ale babička tvrdila, že ano: Karla Havlíčka Borovského. To ale jen proto, že pocházela z Německého Brodu a tam jsou všichni příbuzní Karla Havlíčka... Mezi předky mám kameníka, automechanika, holičku, zahradníka, nějaký zedník zřejmě v kořenech rodu také stál...
Kteří autoři tě zasáhli, ovlivnili?
V počátcích to byli například slovinští básníci. V Torstu vyšla kniha Sedm slovinských básníků a v Hostu ve spolupráci s Welesem kniha Místo k prostoru - antologie mladé slovinské poezie. Líbila se mi i antologie současné poezie polské, později finské. Dále pak Eliotova Pustina, básně Paula Celana, Seamuse Heanyho... Z české poezie například Karel Šiktanc, ke Zbyňku Hejdovi jsem se dostal poměrně pozdě a byl to pro mne velký objev. V devatenácti jsem si v antikvariátě koupil Noční hlídku srdce, výbor z Holanových textů. Znovu a znovu jsem si pak pročítal Terezku Planetovou - učarovala mi. Některé pasáže se mi neotvíraly, ale to nevadilo, stačila mi jejich hudba. Pozdního Holana už tolik v oblibě nemám.
Proč ne?
Důvodem možná je, že mám v sobě určité bloky proti gnómičnosti. Přijde mi, jako by pozdní Holan skrze text neobjevoval, ale manifestoval nějaké metafyzické poznání, které textu předchází. Třeba se mýlím, ale napadá mě, že to možná souvisí s Holanovou předlouhou izolací. Co do empirie jsou texty posledních dvou sbírek trochu pohublé.
Zahrada má za sebou nominaci na Magnesiu Literu. Posunula tě nominace někam, nebo tě naopak něčemu uzavřela? Prospěla, kromě knihy, i tobě jako autorovi?
To si nemyslím. Ani mi to neprospělo, ani neuškodilo. Radost brzy vystřídal pocit nervozity, stresu, jako by najednou o něco šlo; byla to především zkouška. Jsem rád, že jsem ji ustál. I když lhal bych, kdybych tvrdil, že mi to nezalichotilo.
Dokázal bys po vydání Zahrady sám charakterizovat, co je ti jako autorovi vytýkáno a co naopak dáváno k dobru?
Recenze na knihu jsem samozřejmě četl, ve většině byla zdůrazňována jazyková kultivovanost. Nevím, co přesně si pod tím představit, ale snad to lze chápat jako pozitivum. Co se týče negativ, dozvěděl jsem se, že je má poezie příliš tradiční... Na jednu stranu dobrá metaforičnost, ve smyslu kvalitativní hodnoty metafor, jako negativum pak, že je těch metafor moc. Též se moc nezdály pointy, i když nevím, co přesně bylo těmi pointami myšleno.
Vnímáš některé výtky jako oprávněné? Jaký jsi měl pocit z jednotlivých recenzí?
Nejsem si jistý, do jaké míry mně, autorovi, přísluší komentovat oprávněnost kritických výtek. Z některých kritik jsem si něco odnesl, díky za ně, z jiných jsem měl pocit, že se s mou poetikou lehce míjejí. Vytýkají totiž absenci něčeho, o co básně ani neusilovaly, například že v mých textech chybí humor. Nejvíc mi dávají takové recenze, u kterých mám pocit, že je kritik vůči textu empatický - vycítí, o co asi tak básním šlo, a pak hodnotí, do jaké míry se zdařilo to realizovat. Takové jsou pro mě cenné. Obecně si myslím, že empatie vůči textu je důležitá. Není podstatné jen to, na co se ptáš, ale i odkud se ptáš, kde otázku vzneseš či položíš.
Tedy hodně obecná otázka: Jak vnímáš poezii?
Především smyslově. Chápu poezii jako aktivní vymezování a definování prostoru. Mám rád, když na hranicích obrazů cítím tektonický neklid. Jako by obrazy byly litosférickými deskami; a na jejich hranicích pohyby, vření, přetváření... Přijde mi to jako nosná analogie: díky tektonickým pohybům vznikají a zanikají celé kontinenty. Mám pocit, že v poezii se svět konstituuje podobným způsobem.
Takže mýtus...
Ano. Vlastně ano.
Je nějaký opakující se vzorec, podle kterého tvůj mýtus vzniká?
Na počátku vždy stojí nějaká utkvělá vize. Je to něco, co bylo viděno, třeba zmíněná zahrada s jabloněmi a křesly. Najednou ti to sepne. Vize začíná pracovat, začíná otevírat vchody. Vstoupíš a potkáváš se tam se symboly. Hledáš, co znamenají v kontextu toho světa, do kterého jsi vešel díky iniciační vizi. Vyhýbáš se přijímání konvenčních významů symbolů, hledáš, jaké významy mají v těch kterých konkrétních kontextech... Je to vzrušující, objevitelský proces. To je důležité: vzrušení by mělo stát vždy u kořene básně. Pokud tam je, existuje určitá naděje, že se částečně přenese i na čtenáře. Pokud je báseň psána akademicky, zpravidla tento potenciál nemá.
Vnímáš poezii jakoby eroticky?
Vzrušení nemusí být jen erotické. Souvisí to s energií, s nábojem, který je, případně není v básni zapouzdřený. Pokud pocítím, že přítomen je, pak o básni řeknu, že je silná, podstatná. Vedle toho existuje i poezie, říkám jí „pornografická", která je psaná pouze za účelem ukojení elementárních čtenářských potřeb. Čtenář k takové poezii přistupuje již s tím, že se mu dostane jeho „pravidelné dávky emocí", a má svou představu, v jaké rovině by se měla odvíjet - v rovině jeho vlastního prožívání. Pokud se to nestane, čtenář si připadá podvedený a zklamaný. Cítím v tom vypočítavost a určitou snadnost, která se mi hnusí. Pro mě je cenná taková poezie, která mě pouze neutvrzuje v úrovni mého prožívání a reflektování, ale dokáže tu úroveň prolomit, narušit, vyšlehnout do ní a za ni. Když taková báseň přijde, dostaví se jakési zatrnutí: něco do tebe proniká.
Na počátku každého oddílu tvých básní stojí, jak říkáš, iniciační text - stala se ti v poslední době nějaká taková báseň, která by vedla k další inspiraci?
Vyrůstal jsem ve starém činžáku pod Vyšehradem, v každém pokoji stála kamna, v obýváku dokonce kachlová. Když udeřily mrazy, chodili jsme, bratr a já, do sklepa pro brikety. Táta ráno co ráno pak zatápěl. To všechno jsou hluboce zakořeněné vzpomínky. Ale právě takové se nejvíc vzpírají slovům. Snažím se v takových případech o maximální možnou výstižnost, protože chci postihnout a uchovat něco pro mě skutečně podstatného. Někdy před dvěma roky mě napadl celkem prostý obraz: zatopíš v kamnech, v komínech vyrostou kouřové kmeny, které se větví a plazí podzimním vzduchem. V kamnech se po čase urodí plody: uhlíky nalité ohněm. Přízračný, zrcadlově obrácený strom... Později jsem se někde dočetl, že se Nusle kdysi jmenovaly Neosvitly; název Nusle vznikl postupným komolením. Jednou z hypotéz, proč se tak osada jmenovala, je, že v těch místech byl hustý hvozd, který propouštěl jen málo světla. Najednou jsem měl pocit, že rozumím; byl podzim, inverze, šel jsem do Nuselského údolí. Díval jsem se na šedivé fasády domů, akáty na stráních, vdechoval mlhu parfémovanou kouřem... Tehdy se mi otevřel vchod do mých Neosvitel, vize kouřových kmenů byla iniciační, ohlašovala mnohé, co mělo teprve přijít, co se mělo stát. Topos postupně z Nuslí expandoval i na Vyšehrad, nádraží Vyšehrad, Podskalí - zkrátka na místa, která důvěrně znám, na nichž jsem vyrůstal.
Knize, kterou jsi vydal, předcházelo dlouhodobé publikování na internetu - co tě přivedlo k tomuto médiu?
Náhoda, snad v tramvaji jsem viděl nějaký letáček, kamarád mi to na internetu posléze našel, protože jsem do té doby s internetem neměl takřka žádné zkušenosti. Básně publikované na literárním serveru Totem mi tehdy přišly z větší části dost špatné. Ale když jsem se jimi probíral, začal jsem si to své nacházet. Později jsem tam cosi přece jen publikoval a překvapily mě možnosti, jaké toto médium skýtá. Dvě třetiny textů z rozmezí let 2003-2006 jsem do knihy zahrnul a na těch původně publikovaných na internetu jsem ještě pracoval. V této souvislosti vnímám Totem tak trochu jako šuplík. Příspěvek zveřejníš, což znamená, že už má nějaký více či méně hotový tvar, čteš reakce uživatelů, pak na něj na nějaký čas zapomeneš a po čase se k němu vrátíš - třeba ve chvíli, kdy se rozhodneš publikovat ho tiskem. Takže společný se šuplíkem je postup „napsat, odložit, po čase se k textu vrátit". Navrch je zde ale výhoda komunikace, možnost bezprostředně komunikovat s lidmi, jejichž úsudku si vážíš.
Totem má své přispívající, vydává časopis, je zde možnost otevřeně reagovat na každý text... Sám jsi jedním z redaktorů: nemáš pocit, že se z Totemu stala svého druhu básnická škola?
Nemyslím si. Být redaktorem Totemu neznamená být arbitrem kvality příspěvků, je to mnohem prozaičtější: příprava autorských čtení, vyhlašování soutěží, účast na redakčních schůzkách, kde jsou mimo jiné řešeny záležitosti související s provozem serveru a podobně. Redakce též sestavuje čísla časopisu, střídáme se - každé číslo má svého šéfredaktora, což je ten, kdo uhání uzávěrky.
Jaký dojem máš z poezie publikované na internetových serverech obecně?
To je velmi individuální. Většina produkce jsou věci k neučtení, na které často nelze v reakci ani nic napsat, tedy kromě vět typu: „Počkej pár let, prožívej, čti, a pak to zkus znovu." Přesto se čas od času objeví někdo, u koho je už od počátku znát, že se nejedná o nějaké odnikud nikam vedoucí veršotepectví. Je zajímavé pak sledovat vývoj takového autora. V tomto ohledu je literární server dobrý kotel, kdy je autor nucen reflektovat svoji tvorbu, a pokud sám reaguje na texty ostatních autorů, též formulovat svá kritická stanoviska. Pokud je to silná osobnost, začne mít po čase zřetelnou tvář. Cítil jsem a dodnes v internetu cítím neskutečný potenciál. Vždyť odkud vzešli autoři jako Hájek, Řehák, Boková, Medunová, Čermák, Poch a mnozí další? To jsou již ti, kteří přestávají být anonymní nicky... Není tedy pravda to, co si dodnes jistě mnozí myslí - totiž že jde o semeniště grafomanie, kde se nic dobrého urodit nemůže.
Možnost reagovat na každý příspěvek se ovšem často přelamuje do vulgarity, kdy se v řetězových komentářích řeší něco úplně jiného než text...
Nad to je třeba se povznést. Časem se to naučíš rozlišovat, nereagovat na takové podněty. Tušíš, s kým má smysl diskutovat a s kým ne, rozeznáváš motivace, za kterými není nic dobrého, kde jde o zlou hru, na niž nechceš a nemusíš přistoupit.
Ptal se Ladislav Puršl
