*
Pro recenzi určitě není dobré, když recenzentka svůj emociální soud nad dílem vysloví hned v úvodu textu, dříve než dílo popíše a shrne všechna pro a proti. Nicméně v případě Rudišovy prózy snad ani nejde jinak než po přečtení dát nejprve průchod patosu a inspiraci a teprve poté věcným argumentům, které výchozí prožitek textu racionálně odůvodní. Odpovídá to ostatně i autorovu přístupu k literatuře a životu, pro Rudišovy postavy je totiž „cejtím" ten správný „feeling", tím nejdůležitějším, co je vede ke sporým myšlenkám a čím odůvodňují své činy.
A to navzdory tomu, že stavebně je Rudišova próza - stejně jako autorovy knihy předchozí - do značné míry racionální konstrukt opírající se o znalost literárních postupů i o předpoklad, co by potenciální čtenáře mohlo zajímat. Rudiš si tentokrát zvolil poměrně frekventovaný syžetový model a svou prózu pojal jako vyprávění o jediném dni pětice postav, jejichž osudy se v určitou chvíli, v závěru příběhu, protnou. Důvody, proč autoři takovouto kompozici používají, bývají obvykle dva. Prvním je sama atraktivita dějů neodvratně směřujících k závěrečné srážce, která zásadně zasáhne do osudů postav. (Oblíbenou krajní pointou takových příběhů je smrt; známe ovšem i případy, kdy autor naopak staví na zklamaném očekávání: v okamžiku, kdy by se na konci mělo stát něco velkého, nestane se vůbec nic.) Rudišově knize je ale patrně bližší druhý důvod: předpoklad, že jím vybraná skupinka lidí je specifickým sociálním vzorkem, který je pozorováníhodný a lze se tak jeho prostřednictvím vyjádřit ke stavu dané společnosti nebo alespoň její části. Takovým vzorkem se přitom mohou stát lidé, kteří jsou něčím velmi osobití a mimořádní, ale na druhé straně i lidé, kteří jsou typičtí tím, jak jsou běžní a průměrní.
Punk, barbie, dekadence a přítomnost
Upřímně řečeno, pokud jde o Rudiše, nevím, kterou z těchto možností mu přiřknout, ale obávám se, že autor sám své hrdiny, respektive ústřední čtveřici příběhu, vnímá a konstruuje jako typické reprezentanty stávající - široce pojaté - mladé generace. Odpovídá tomu i jejich typová škála.
Nejmladší je Vanda, osmnáctiletá punkerka z bohaté rodiny. Má před maturitou, avšak více než škole se věnuje klukům, nákupům, drogám a především své kapele, kterou příznačně nazvala Kill the Barbie. Všichni starší se jí jeví jako vykopávky a její životní pocit je vyjádřen písňovým sloganem I feel like... I feel like... A little black cat... Naproti tomu Hana je svým způsobem barbie. Po absolvování vysoké školy to dotáhla daleko - kam, to není důležité. Důležitější než práce sama je, že k ní je třeba diplomatický pas, kostýmek a hodně se při ní cestuje po světě. Za přítele má Američana. Úspěch ji ale už trochu zmáhá, a tak chce přítele opustit a vrátit se zpátky do starých adidasek a bez podprsenky jezdit na kole po Letné. Její píseň zní: Should I Stay or Should I Go.
Haninu příteli Waynovi je přiřčen charakterizační slogan Born in the U.S.A. Do Prahy ho na počátku devadesátých let přilákala její dekadentní exotičnost. Nejprve tu byl děsně free, hulil a vlastnil hlučný rockový klub, poté se ale zařadil a našel si uplatnění jako seriózní právník. Naopak Petr je nedostudovaný vysokoškolák a cestovatel. Jednou se vydal se ženskou až do Švédska, ale jinak cestuje jako řidič tramvaje po Praze. Ze všech cestujících má nejraději malou rumunskou cigánku, která moc šikovně krade. Žije v přítomnosti a jeho slogan zní: My morning sun is the drug / That brings me near / To the childhood / I lost replaced by fear.
Potíž je ovšem v tom, že tyto postavy Rudišovy knížky jsou - přes všechny vzájemné rozdíly - střiženy podle jednotného spotřebního mustru, a tak čtenáři splývají do jedné homogenní masy. Spojuje je afektované světoobčanství, které se má projevovat adorací správné (podle věku diferencované) hudby a ze kterého prosakuje autorovo přesvědčení, že všude jinde je to lepší než doma, protože správný světoobčan tou dírou, v níž vyrostl, zcela spontánně opovrhuje. Američan proto hledá své místo v Praze, zatímco Češi cejtí, že je to město, které smrdí, je zaprděné, turisty poničené a plné tupců. Co dělat? Opravdu si člověk patrně zašoustá jen někde jinde, a je jedno jestli v Berlíně, Kodani, Lisabonu nebo Malmö.
Sex je věčný
Omlouvám se za ten výraz, ale od činnosti označené tímto slovem se svět Rudišových postav odvíjí celkem přímočaře. Příběh začíná tím, že Petr je spokojen, jak to udělal Vandě, se kterou se potkal včera večer, zatímco Vanda je spokojená, jak jí to udělal Petr. Oba jsou děsně free, pak se ale ukáže, že oba mají také problém. On se na tramvaj dostal proto, že měl depku a cejtil se bídně, protože ho opustila Klára, se kterou to dělal předtím, která ale měla ten problém, že cejtila, že to chce dělat s jiným, bohužel s takovým, co to zase pořád chtěl dělat s jinejma. Vanda pak má zase depku z toho, že to už nechce dělat s Harrym, protože ho přistihla, když to dělal s jinou. A navíc má ještě ten problém, že její bohatý otec jí nechce dát prachy na všechno, co si chce koupit, a navíc to dělá s její spolužačkou, z čehož má přirozeně depku zejména Vandina matka. Hana je sice po ránu moc spokojená s tím, jak jí to v Lisabonu udělal Thomas (La petite mort!), co ho tam večer potkala, současně má ale depku, protože se musí vrátit do Prahy a cejtí, že musí říci Waynovi, co jí to léta předtím dělal, ale nechával špinavé prádlo v koupelně, že chce změnu a jeho už nechce. Wayne to rád dělá s Hanou, ale také by to rád dělal s jinejma, a tak si to představuje a dělá si to sám.
Hlubší a dlouhodobější vztahy s perspektivou se tu nepěstují. Konzumuje se přítomnost a cejtím bez jakýchkoli společenských vazeb, minulost je redukována na pár erotických vztahů, budoucnost nehraje roli. Erotika pak je u Rudiše synonymem pro sex a víceméně jí chybí jakýkoli hlubší citový rozměr. Snad je to proto, že otevřené užívání kdysi tabuizovaných slov a připomínky rozmanitých sexuálních praktik autor chápe jako prostředek, jak oslovit čtenáře, který to cejtí stejně. Triviálně užívaná slova jako kunda tu tak patrně mají navodit pocit naprosté otevřenosti bez tabu. Generační spřízněnost pak má být potvrzena užíváním aktuálních znaků a značek potvrzujících, že postavy, autor i čtenář jsou stejně in - počínaje citovanými texty písní, jejichž prostřednictvím tu jsou prezentovány emoce postav (s nadějí, že slova asociují čtenářův prožitek původní hudby), až po značky bot. Vrcholným soudem nad stavem světa se tak u Rudiše jeví Hanino konstatování, že Berlín nosí adidasky, Miláno pumy, Londýn umbro, Madrid nike a Praha (tento rok) convers, případně že v Česku chodí holky na záchod ve dvou, ale v Berlíně, Paříži a Lisabonu ne. Zaznamenání je také hodná myšlenka, kterou Petrovi sdělí jakýsi Egon: ty nad pětatřicet se holí trochu, ty pod pětatřicet hodně, a když je holka „vyholená kompletně, je to zcela user friendly... Zarostlý holky jsou prostě písíčka a ty vyholený apple". Sex je samozřejmě věčný, ovšem časovost obdobných poznatků a pomíjivost většiny značek, s nimiž autor pracuje, je jen jedním z projevů toho, jak lze myslet bez skutečných myšlenek.
Ticho, hluk a drobné atentáty
V tom, co autor nacpal do „kompu", jsou ale i nesmělé náznaky, že si této prázdnoty svých postav „povšimnul", ba dokonce se ji možná snažil učinit vlastním tématem výpovědi, která měla spojovat vyjádření generačního „cejtím" s příslušnou ironií a odstupem. (Nejspíš proto se textem mihne také autorova berlínská kapela U-bahn a její basák, co se „tady narodil, a když mluvil, naskakovaly mu německý slovíčka".) Úskalí je ovšem v tom, že Potichu je napsáno tak, že čtenář podobné náznaky odstupu nedešifruje, a prázdnota hrdinů se mu spíše než jako součást významového záměru jeví jako autorská nedbalost, případně projev Rudišova okouzlení vlastními postavami a jejich životním stylem. Příkladem může být situace, kdy se Vanda na straně 49 pohoršuje nad ženou zvažující u kadeřníka, zda vlasy zkrátit o centimetr více nebo méně, a přitom o pár stránek dále přemýšlí zcela stejně.
Hlubší rozměr má do příběhu zjevně vnést motiv mudrování o batyskafu kapitána oceánologa Pickarda a jeho výpravách do hloubi moře, zejména pak motiv Waynova bratra - amerického vojáka, který patrně zahynul kdesi v Iráku. Letmý televizní záběr z této války, v němž se možná mihla jeho mrtvá tvář, tu má aktivovat pocit sounáležitosti s těmi, kteří kdesi v cizině trpí a mohli by být našimi příbuznými. Stejně jako v životě i v Rudišově próze se však potenciální apel tohoto motivu bez většího efektu rozpouští v prázdnotě plynoucí každodennosti postav.
Přímou konfrontaci s životním stylem ústřední čtveřice postav má v Potichu představovat postava pátá a jiná: starší muž se slovanským jménem Vladimír, které dnes zrovna neletí. Člověk bez rodiny, psychicky narušený a u konce sil. Přítomnost tohoto bývalého hudebníka v příběhu je dána tím, že na rozdíl od ostatních, kteří jsou in, on je zcela out: trpí přítomnou dobou a zejména hlukem, jejž vydáváme. Ve snaze přinést lidstvu ticho páchá i drobné atentáty: kudy chodí, tudy přestřihuje dráty u reproduktorů a sluchátek. Jeho funkce v textu se ovšem naplní teprve tehdy, když po nedokonaném pokusu o sebevraždu vypne na koncertě, jehož se ostatní hrdinové účastní, proud, čímž způsobí, že se Petr s Waynem poperou, Vanda se rozhodne polepšit, Hana opustí Wayna a vzápětí potká Petra, čímž oba zase najdou spřízněnou duši. The end. A co byste chtěli od prózy víc?
Rudišův problém není v neschopnosti vymyslet konstrukci prózy ani v neschopnosti vázat slova do vět a odstavců. Problémem je, že jeho odhodlání cosi napsat je větší než potřeba něco sdělit. Sázka na vlastní životní pocit, kterou za jeho výpovědí cítím, se pak ukazuje jako sázka na špatného koně, jejímž výsledkem je jen veletrh banalit a efemerid. Pardon, ale já to tak feel... a na Rudišově místě bych z toho asi měla depku.
