Kdo v posledních letech navštívil některou z knihoven, možná si s trochou nostalgie položil otázku, jak dlouho ještě tahle zařízení mohou odolávat konkurenci internetu. Řada starých tisků, encyklopedií, učebnic, časopisů i odborné literatury se rychle digitalizuje a zřejmě není daleko doba, kdy i nedávno vydaná beletristická díla budou dostupná jedním kliknutím myši. Vít Richter je dnes předsedou Svazu knihovníků a informačních pracovníků - mimochodem největšího profesního spolku u nás - a současně je i ředitelem Knihovnického institutu Národní knihovny. Takové otázky proto zákonitě směřují právě k němu.
*
V příloze tohoto čísla je publikována rozsáhlá zpráva Jiřího Trávníčka o výzkumu čtenářů prováděném v minulém roce. Vy jste se na tomto projektu podílel také; jaká čísla vás osobně nejvíce překvapila?
My jsme podobný průzkum zejména ve vztahu ke knihovnám dělali v roce 1996, takže můžeme leccos srovnávat. Pro mne jako knihovníka je zajímavý údaj o tom, že se knihovnám podařilo získat řadu nových aktivních uživatelů. Oproti roku 1996, kdy to bylo třicet procent respondentů, udává teď návštěvu knihovny čtyřicet procent. Nárůst souvisí zřejmě nejen s tlakem na vzdělávání obyvatel, ale jistě také s tím, že knihovny nabízejí další nové služby. Na druhé straně se zvýšil podíl lidí, kteří do knihovny nikdy nepřišli a nikdy už pravděpodobně nepřijdou, zde jsme zaznamenali nárůst o jedenáct procent. Z tohoto hlediska je velkou otázkou čtení dětí a mládeže, i když se průzkum zabýval populací starší patnácti let. Pokud se člověk do knihovny nedostane jako dítě, potom je vysoká pravděpodobnost, že už ji nikdy nenavštíví. To si knihovny uvědomují a snaží se svoje aktivity zaměřovat především na děti. Z průzkumu je však rovněž patrné, že nejsilnější motivaci ke čtení získávají děti od rodičů, méně už ze školy nebo knihovny. To potvrzují i celosvětové výzkumy čtenářské gramotnosti PIRLS a PISA.[1] Zde dopadly české děti poměrně špatně, protože téměř třetina z nich - dvaatřicet procent - nikdy nebyla s rodiči v knihkupectví nebo v knihovně. To je hodně nebezpečný signál. Ale zatím se tím nikdo moc nezabývá. Naopak když se výsledky těchto výzkumů zveřejnily v Německu, které dopadlo lépe než my, začali hned bít na poplach a snaží se všemožně podporovat četbu. Uvědomují si, že četba je základem mediální gramotnosti a vůbec schopnosti se učit.
Další nebezpečný trend, který s tím souvisí, spatřujeme v takzvané druhotné negramotnosti. Jedná se o část populace, která prošla školami, je schopna přečíst text, ale nerozumí jeho významu. Tito lidé představují z hlediska dalšího rozvoje velký problém, protože je nelze rekvalifikovat a jejich počet v budoucnu poroste. V roce 2006 byl opakován průzkum PIRLS zaměřený na čtenářskou gramotnost žáků základních škol. S velkou zvědavostí jsem očekával, jak tentokrát dopadnou čeští žáci, protože v předchozích letech se propadali stále níže a níže, ale s překvapením jsem zjistil, že Česká republika se tohoto průzkumu nezúčastnila. Ověřoval jsem na ministerstvu školství proč, ale nikdo mi to nebyl schopen vysvětlit. Asi bude muset přijít nějaká vážnější krize, aby se s tím začalo něco dělat. Programy na podporu čtení u dětí, které se v Německu či ve Velké Británii už nastartovaly, u nás zatím jen skomírají.
Knihovny nikdy nebyly jen „půjčovnami" knih; byly též svébytnými kulturními institucemi. Jak se v průběhu dějin tyto jejich funkce měnily? Jak veřejné knihovny fungovaly?
Veřejné knihovny v pravém slova smyslu začaly vznikat v průběhu devatenáctého století. Dříve samozřejmě existovaly knihovny šlechtické, církevních institucí a škol, především univerzit, ale ty nebyly přístupné nejširší veřejnosti. Veřejné knihovny se postupně dostaly do povědomí jako základní infrastruktura vzdělávacího systému a jako garant rovného přístupu k informacím. U nás se knihovny výrazně rozvíjely brzy po vzniku republiky, v roce 1919, kdy byl schválen zákon o veřejných knihovnách obecních. Byl to jeden z prvních zákonů, které náš parlament přijal. Připravoval se už za Rakouska a měl sloužit k podpoře osvěty a všeobecného vzdělávání, a to byla jedna z důležitých funkcí knihoven už v devatenáctém století. Zákon ukládal každé obci zřídit a provozovat knihovnu. V Československu tím vznikla nebývale hustá síť veřejných knihoven, která se prakticky udržuje až do dnešních dnů. V současnosti máme téměř 5 700 knihoven a k tomu ještě 800 jejich poboček. V posledních letech sice knihoven ubývá, ale není to zatím nijak dramatické. Zákon z roku 1919 současně stanovil pravidla pro fungování knihoven a byl nesmírně progresivní v tom, že myslel například na národnostní menšiny. Ve své době se stal vzorem pro další evropské země.
Jak se na knihovnách podepisovaly dramatické dějinné okamžiky - léta 1939, 1948, 1968 či 1989?
Každý totalitní režim si uvědomoval, jakou mají knihovny důležitou funkci informační i vzdělávací, a pochopitelně je chtěl učinit nástrojem své propagandy. Projevovalo se to tím, že nový režim většinou zlikvidoval staré knihovní fondy a doplňoval je tím, co cenzura povolila vydat. V těch třech vlnách - 1939, 1945, 1948 a 1968 - zmizely z knihoven miliony svazků. Většina jich byla zlikvidována úplně. Po roce 1948 se určitá část vyřazených knih dostala do takzvaných svozů z klášterních knihoven, které pak spravovala Národní knihovna. Svazky byly uloženy na různých znárodněných zámcích, kde k nim ale pochopitelně nebyl přístup, nebo byl jen omezený. Řada jich tam nepřečkala špatné podmínky skladování. Po roce 1968 se knihy už většinou nelikvidovaly fyzicky, ale byly uloženy do vyhrazených depozitářů. Zakázané knihy v nich zůstaly a po roce 1989 se tak mohly vrátit do knihoven. Když jsme je po Listopadu prohlíželi, zjistili jsme, že knihovníci většinou k těm zakázaným knihám přibalovali i ty, kterých se chtěli jednoduše zbavit. Tak se vedle zakázaného Masaryka, Kundery či Foglara objevovala zastaralá skripta, učebnice marxismu-leninismu a jiné podivné tituly.
Knihovny byly tedy chápané jako nástroj ideologické manipulace...
Přesně tak. V roce 1959 byl přijat nový zákon, který jasně říkal, že knihovny mají sloužit k propagaci marxismu-leninismu, nicméně i tento zákon byl v lecčems progresivní. Poprvé formuloval myšlenku celostátního systému knihoven, a dokonce se v něm objevilo, že občan má právo získat jakoukoliv knihu z veřejných knihoven nezávisle na tom, kde je uložena. Tento princip je dneska zcela běžný i v rámci mezinárodní spolupráce. Veřejné i specializované knihovny u nás aktivně spolupracují a provozují společné systémy, což v řadě jiných zemí není zcela běžné.
Co se stalo po roce 1989?
To byl samozřejmě zásadní zlom. Vrátily se zpět knihovní fondy vyřazené v roce 1968, otevřely se možnosti získávat knihy ze zahraničí, zásadně se změnila vydavatelská politika. Mělo to jen jednu vadu - scházely peníze. Měli jsme svobodu, ale nikoliv prostředky, abychom ji realizovali v praxi. První polovina devadesátých let byla pro veřejné knihovny dost těžkým obdobím. Probíhala transformace veřejné správy, zanikaly kraje, rušily se kompetence okresních úřadů a knihovny se bez finančních prostředků předávaly do kompetence obcí. Řada knihoven se ocitla v jakémsi vakuu, kdy nebylo jasné, kdo je povinen je spravovat. Další problém nastal tím, že záhy po Listopadu 1989 dramaticky poklesl zájem o služby knihoven. To trvalo až do roku 1992, 1993, kdy se začínal provoz knihoven zase zvedat. Od té doby se zvyšuje až do roku 2004, kdy dochází opět k mírným poklesům. Zatím ale nevíme, zda se jedná jen o dílčí výkyvy, nebo o dlouhodobější trend.
Čím si ty výkyvy vysvětlujete?
Počátek devadesátých let byl typický tím, že lidé začali podnikat, otevřeli se jim nové možnosti využití volného času a televize začala přinášet něco, co doposud neznali. Současné poklesy návštěvnosti zřejmě souvisejí s rozvojem internetu a informačních technologií a registrují je i v zahraničí, například v Anglii, Německu, Holandsku. Ani tento fakt však nelze zobecňovat. Loni byla k příležitosti výroční konference Americké knihovnické asociace zveřejněna zpráva o stavu veřejných knihoven v USA, v níž bylo konstatováno, že knihovny dobře prosperují a zájem o ně neklesá. Nelze tedy říci, že by knihovny prohrávaly v konkurenci s počítači a jinými informačními technologiemi. V USA ale knihovny nefungují jen jako půjčovny knih, fungují i jako informační a kulturní centra obcí. Tak by to mělo být také u nás, ale chybějí masivnější investice. Dnešní knihovna by neměla být jen místnost se zaprášenými regály, ale především příjemné místo, kde se dá posedět, popovídat si s lidmi, vyřídit e-maily, vypít si kávu. Samozřejmě také záleží na osobnosti knihovníka i na podpoře místních úřadů. Někde se odehrává široké spektrum zajímavých kulturních akcí a někde jenom s bídou půjčují knížky. Často o knihovnu pečuje starší paní, která v ní pracuje dobrovolně ve volném čase dvě hodiny denně a odmítá připojení knihovny k internetu. Ale to se týká těch úplně nejmenších obcí, v nich může knihoven v budoucnu ubývat.
Není problém i v tom, že v menších obcích nemají peníze na nákup nových titulů?
Financování čehokoliv je vždy problém, jehož řešení závisí na prioritách obce. Existují takové, které nemají problém bohatě dotovat fotbalisty, myslivce, financují různé veselice či ohňostroje, ale na knihovnu prý nemají peníze. Obce také mohou využívat servis krajských knihoven, kde se vytvářejí takzvané výměnné fondy. Ty pak putují po malých knihovnách. Knihy se tak mohou několikrát ročně aktualizovat a knihovnice si samy mohou vybrat, co potřebují. Podpůrné služby pro malé knihovny jsou financovány kraji.
Co jsou to výměnné fondy?
Mohu to ukázat na příkladu Děčínska, které je v tomto ohledu velmi progresivní. Obce se dohodly a sdružily všechny peníze na nákup knih v Městské knihovně Děčín. Ta nakupuje a katalogizuje knihy pro všechny ostatní, proto může získat i lepší rabaty od distributorů a výběr titulů provádějí kvalifikovaní lidé. Všechno, co se nakoupí, tvoří takzvaný výměnný fond, který putuje po všech jednotlivých obcích. Vše funguje tak, že když místní čtenáři knihy přečtou, vymění se za nové. Každá knihovna si může požádat o konkrétní tituly. Majetkově je vše evidováno na jednotlivé knihovny, takže každá knihovna může vždy získat knihy, které byly zakoupeny za její peníze.
Jaké služby by měly knihovny poskytovat do budoucna?
Základem činnosti knihoven bude půjčování či zpřístupňování různých druhů dokumentů. Budoucnost knihoven spočívá ve službách založených na propojování světa tištěné a digitální komunikace. Zde mohou knihovny nabízet velmi zajímavé služby, protože tyto světy nebudou nikdy zcela totožné. V knihovnách by měli pracovat lidé, kteří jsou schopni svým uživatelům pomoci při vyhledávání informací. Knihovny budou garantovat rovný přístup k informacím a ke vzdělávání, budou zpřístupňovat i placené internetové zdroje, encyklopedie, databáze, digitální knihovny a tak dál. Knihovny by měly usilovat o to, aby se staly informačním, kulturním či vzdělávacím centrem obce. Míra rozšíření funkcí knihoven bude vždy závislá na místních podmínkách. Zůstává ale otázka, jak to bude s jinými médii. Na rozdíl od zvyku rozšířeného v zahraničí naše knihovny například nepůjčují audiovizuální nosiče. Horko těžko se podařilo prosadit, že mohou půjčovat zvukové dokumenty. Tento stav ale vnímáme jako úplně absurdní, protože všude na světě si můžete zajít do veřejné knihovny a půjčit si Harryho Pottera jako knihu, film nebo třeba jen načteného na CD. U nás nikoliv.
Je to kvůli lobbingu videopůjčoven?
Je to spíše otázka politické vůle. Když audiovizuální média vznikala, knihovny jinde na světě je začaly získávat a půjčovat. Postupně bylo půjčování v knihovnách legalizováno buď hromadnou dohodou s držiteli autorských práv, nebo přímo zákonnou licencí. Bohužel to se u nás nepodařilo. Knihovny nemohou fungovat tak, že s autorem, producentem či distributorem uzavřou na film či video licenční smlouvu. Náš autorský zákon půjčování audiovizuálních záznamů ani uzavření hromadných smluv nepřipouští, ačkoliv to příslušná evropská směrnice umožňuje. Tato situace samozřejmě vyhovuje producentům, distributorům či videopůjčovnám a ministerstvo kultury v tom žádný problém nevidí. Možná že si obyvatelé příhraničních oblastí Česka budou teď chodit půjčovat videozáznamy do rakouských či německých knihoven. Zůstává ovšem otázkou, proč jsou všichni ostatní znevýhodňováni.
Poslední otázka - jak se jako knihovník díváte na novou Národní knihovnu? V čem je její systém výpůjček tak výjimečný, jak o něm mluví ředitel Ježek?
Rozsah pozemku na Letné je omezen. Umístění skladovacích prostor pod zem je tedy jedinou možností, jak vytvořit potřebnou skladovací kapacitu a současně omezit celkovou hmotu stavby knihovny nad povrchem. Navržený robotizovaný systém umožní, aby v podzemí nemuseli pracovat lidé, což současně zajistí knihovnímu fondu výhodnější klimatické podmínky pro dlouhodobé uchování, větší ochranu před krádežemi i bezpečnost v případě požáru. Služby pro uživatele budou podstatně pohotovější, než je tomu doposud. Na druhé straně zprovoznění robotizovaného skladu si vyžádá značné úsilí i finanční prostředky k tomu, aby všechny dokumenty byly zahrnuty do databází a byly snadno vyhledatelné, ale je to nutná investice do budoucnosti.
Ptal se Miroslav Balaštík
PhDr. Vít Richter (nar. 1949) vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy obor knihovnictví a vědecké informace. Od roku 1971 pracuje v Národní knihovně ČR v různých funkcích, nyní jako ředitel Knihovnického institutu Národní knihovny ČR. Roku 1998 se stal předsedou Svazu knihovníků a informačních pracovníků ČR a předsedou Ústřední knihovnické rady (poradní orgán ministra pro knihovny). Je členem redakčních rad knihovnických časopisů - Čtenář, Knihovna, Bulletin SKIP, GRAND BIBLIO.
[1] Viz: http://www.uiv.cz/clanek/325/342
