Advent, který předchází vánočním svátkům, by měl být obdobím ztišení a kontemplace. Měl by jím být, ale není. Podobně jako samotné Vánoce už nejsou onou duchovní slavností... Potřebují lidé vůbec slavit? A jsou jediným živočišným druhem, který to dokáže? Hovoříme o tom s biologem, katolickým knězem a autorem několika knih, z nichž ta poslední - Místo, na němž stojíš, je posvátná země - vyšla docela nedávno, Markem Orkem Váchou.
Dokáží zvířata slavit?
Máme za to, že ne. Jako jeden z rozdílů mezi člověkem a zvířetem definuje biologie výhradně lidskou schopnost slavit. Kdybychom našli zvířata, která slavit umějí - nebo spolu dokáží mluvit či produkovat umění - museli bychom je přiřadit do okruhu bytostí, jako jsme my, museli bychom je takříkajíc „vzít do party"; naplňovala by totiž výrazně lidské znaky. Na druhé straně člověk, který se pohybuje v přírodě, se setkává s chováním zvířat, které lze těžko interpretovat jinak, než že si hrají, a etologové tak také jejich chování vykládají, viz hrající si štěňata nebo koťata. V Rumunsku jsem jednou viděl sviště, kteří váleli po stráni sudy. Těžko si to vyložit jinak, než že jsou rádi na světě a dávají to tímto způsobem najevo. Podobně havrani se někdy ve vzduchu nezávazně honí a člověk by nevědecky řekl, že zkrátka dovádějí. Určitý projev radosti ze života, který nemá nic společného ani se sběrem potravy, ani s rozmnožováním, v přírodě nepochybně je. Biolog ale musí být při interpretaci tohoto jevu velmi opatrný.
Možná mu jenom nerozumíme.
Když pes spí, mohlo by to vypadat, že se mu zdají sny: zachvěje se mu noha, občas slabě zaštěkne... Opravdu rigorózní biolog se ale bude střežit podsouvat zvířeti lidské vlastnosti a neřekne, že pes sní; do jeho mysli pravděpodobně nikdy nepronikneme. Slavná vědkyně Jane Goodalová, která deset let zkoumala v Africe šimpanze, popisuje jinou situaci. Když se vydařil krásný večer, šimpanzi ve svém stromovém hnízdě hleděli na zapadající slunce, dokud nezmizelo za obzorem. Jindy tlupa přišla na nějaké krásné místo - třeba k vodopádu - a všichni usedli a tiše tu scenerii pozorovali. Goodalová zde velmi opatrně nadhazuje možnost přednáboženského zážitku u zvířat.
Proč přednáboženského? Proč třeba ne předuměleckého?
Ona použila takové slovo. Každopádně je tu možnost, že zvíře vnímá krásu přírody, a že tedy příroda pro něj není jenom utilitaristické místo, kde se dá najít potrava, ale něco víc, podobně jako pro nás.
Kdybychom toto chování interpretovali jako ochotu slavit, museli bychom zvířata - jak říkáte - vzít do party. Ve své poslední knize Místo, na němž stojíš, je posvátná země je přitom do party berete.
Beru je, ale zastávám křesťanský - a myslím si, že biologicky odůvodnitelný - názor, že existuje hluboká linie kvalitativně oddělující člověka od zvířete. Ta linie se v křesťanském světě jmenuje nesmrtelná duše člověka. Kdybych to chtěl doložit nenábožensky, mluvil bych o tom, co nám umožňuje produkovat umění, provozovat vědu, mít vůli, mluvit a chovat se jako svobodný tvor. Jen náš druh staví kostely, umělecké galerie a univerzity. Nemálo biologů ovšem zastává názor, že rozdíl mezi člověkem a zvířetem je jen kvantitativní a o zvířatech hovoří jako o non-human animals, což implikuje představu člověka jako human animal. S určitým typem ekologizujících filozofů, kteří kladou důsledné rovnítko mezi člověka a zvíře, nemohu než upřímně nesouhlasit. Rozdíl tu jest, ať se člověk dívá odkudkoli.
Když mluvíme o slavení, mohli bychom s jistou dávkou jízlivosti dodat, že my, lidé, to taky už moc neumíme. Že je to spíš vzpomínka nebo jen představa skutečného slavení. Jsme tedy ještě vůbec lidmi?
Nepochybně jsme již slavit zapomněli. Žalmista říká: „Běda národu, který neumí oslavovat." A Saint-Exupéry v Citadele varuje, že národ, který nemá vlastní básníky a neslaví, je odsouzen k zániku. Myslím si, že oslava má smysl po nějaké těžké práci, zatímco většina společnosti by chtěla slavit každý den - a to je logický protimluv. Rytmus dní, kdy se sváteční den vyčleňoval z dnů ostatních, jak to zavedli židé, se v současnosti stírá. Vyčlenění svátečního dne znamenalo relativizaci práce, přinášelo to možnost uvědomit si, že člověk není na zemi proto, aby pracoval, je to výsměch veškerému workoholismu. Sabat se stal připomínkou člověku, že pracujeme proto, abychom žili, a ne naopak. Oba póly - tedy snaha permanentně slavit a na druhé straně absence jakéhokoliv slavení - jsou tedy postoje veskrze protináboženské.
Snažili jsme se najít v živočišné říši paralelu slavení. Advent, jak ho prožívá profánní společnost, je ale spíš celospolečenskou hysterií než usebráním a oslavou. Dokázali bychom i tady najít mezi zvířaty nějakou paralelu, nějakou časově podmíněnou frustraci v rámci tlupy?
To by byl těžký úkol. I pro nás ale platí, že rytmus adventu a postu, tedy období příprav před velkými křesťanskými svátky Vánoc a Velikonoc, má hluboký smysl. Židé běžně přejímali za své svátky pohanských národů izraelské země a teologizovali je. Kladu si otázku, jestli třeba půst není jen období, které jsme zpětně „pokřtili" - jarní očista je přece model chování osvědčený po staletí. Dnešní dietologové doporučují na jaře postem „očistit" tělo po zimním období a nabádají nás, abychom ze zdravotních důvodů činili tak neuvěřitelně podobné věci, jaké křesťané ve stejném období dělají z důvodů teologických, až to bije do očí. V přírodě ostatně žijí zvířata převážně ve stavu mírné podvýživy - to je ideální stav.
Kardinál Špidlík říkal, že člověk přežije všechno: hlad, zimu, strádání... Jediné, co nepřežije, je blahobyt.
Přesně tak, pro biologii to je známá pravda. Umíme zvládnout stres, nedostatek, tlak predátorů, nemoci nebo zimu, ale s čím si náš biologický druh poradit neumí, to je blahobyt. Ještě Voskovec a Werich mají ve svých písničkách zmínky o hladu. Dnes, po šedesáti letech, by zřejmě zpívali spíš o nadváze.
Jak vy osobně dokážete slavit?
Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, jak jsou rituály důležité. Zesnulému uspořádat pohřeb a na dušičky jít na hřbitov se pomodlit - to je pro nás to důležité! Pro faráře je nicméně oslava svátečního dne - tedy neděle - trochu problematická záležitost, neboť neděle je den pro kněze paradoxně dosti vyčerpávající.
Protože jde v neděli do kostela, tedy do práce.
Termín práce bych nepoužil, pořád mě to baví. Je v tom ale přítomný i stresový moment: musím si připravit kázání, měl bych být odpočinutý, být ve střehu a snažit se ritualizovanou záležitost mše svaté naplnit určitou váhou. Náboženský zážitek je ale například i imatrikulace na vysoké škole: jsou tam taláry, varhaník zahraje „Jezu Kriste, štědrý kněže", na konci průvodu jde ten nejčestnější - děkan či rektor, studenti nepřistupují ke svatému přijímání, ale dávají ruku na žezlo, ve správnou chvíli se všichni postaví nebo posadí... Ta paralela se mší je zřetelná.
Jako by potřeba rituálu byla nevykořenitelná. I bolševik měl vítání občánků.
Nebo První máj - průvody jako na Boží tělo. I komunismus měl své „svaté", obklopoval se jejich citáty. Byly to zjevné paranáboženské rituály. Něco podobného dnes zažíváme při návštěvách supermarketů, hudba, na stěnách ikony manažerů s citáty o slevách, slečny nabízející přijímání sušenek nebo nových produktů.
Vás to táhne spíš do přírody. Čím jste chtěl být v mládí? Biologem, cestovatelem, knězem, spisovatelem...
Snad už od čtyř let jsem chtěl být přírodovědcem.
Pitval jste žížaly? Já ano.
Byl jsem rybář, spíš jsem je tedy napichoval... Celkově jsem ale inklinoval hlavně k pozorování: pobýval jsem v terénu, sám nebo s kamarády, sledovali jsme chování živočichů. Ve dvanácti letech jsem se dostal do společnosti profesionálních entomologů, zoologů a ornitologů, což byli nesmírně laskaví lidi. Ve dvanácti letech jsem znal tak dobře motýly, jako již nikdy potom. Mé mládí je protkáno velmi příjemnými zážitky z nocí, kdy jsme kroužkovali netopýry nebo světlem lákali noční motýly - a mnoha dalšími samozřejmě.
Kdy se to „zvrhlo" ke kněžství? A kdy ke psaní?
Ke kněžství v prvním ročníku vysoké školy, kdy jsem v krátké chvíli společné modlitby prodělal zážitek, který snad ani neumím - nebo vlastně rozhodně nechci - uchopit do slov. A psaní? Když jsem v roce 1998 začal učit na biskupském gymnáziu v Brně náboženství, neexistovala učebnice náboženství pro středoškoláky. Mimochodem, dnes po dalších deseti letech dosud neexistuje. Se středoškoláky si nikdo neví rady. Kdybyste je učil to, co na teologické fakultě, možná vás vynesou oknem ven. Snad bezmála sto procent vědomostí, které jsem se na teologické fakultě naučil, jsem nikdy v životě nepoužil. Rozbor, kolikrát svatý Pavel použil které slovo, je jistě velmi zajímavý, ale jen pro teology.
Stále se tedy řeší ti pověstní andělé na špičce jehly.
Obrazně řečeno ano, a to středoškoláky naprosto upřímně nezajímá. Umějí kantorovi dát jasně najevo, že hodina pro ně byla jen ztrátou času. Učitel náboženství je tedy v mnohem obtížnější pozici než farář při kázání, neboť není zvykem, že by věřící během homilie kladli dotazy, četli noviny nebo ťukali sms zprávy. Ze zoufalství jsem si tedy pro gymnazisty začal vymýšlet různá témata. Některá, o nichž jsem si myslel, že pro ně budou zajímavá, se ukázala být zcela nezajímavými a naopak. Předpokládal jsem třeba, že je bude interesovat problematika kouření a drog, ale není tomu tak. Oni velmi dobře vědí, že je to špatně, a pokud kouří cigaretu nebo marihuanu, vědí, oč jde a po informační stránce k tomu není co dodat. Naopak - a pro mě kupodivu - je velmi zajímají základní otázky o Bohu, církvi či smyslu života. Společnost se na tato témata dívá s určitým cynismem, ale pro řadu mladých to jsou vznešená a podstatná témata. Z těchto témat časem vznikly mé přednášky pro vyšší ročníky gymnázia. Pak mě s nimi začali moji studenti či spíše jejich rodiče zvát do různých farností. V jednu chvíli jsem jim dal knižní podobu a vznikly Tančící skály.
Napsal jste knihu proto, abyste to nemusel pořád dokola opakovat.
Jednoznačně. Kniha měla překvapivý a neobvyklý úspěch. Mohu snad říct, že čtyři z mých pěti knih tvoří přepsané přednášky, které prošly sítem živého kontaktu s posluchači.
Jsou to tedy taková skripta.
Dalo by se to tak říct. Když učím studenty na medicíně etiku, snažím se je vést k tomu, aby si vytvořili vlastní stanoviska podložená argumenty. Principem mé práce je poskytnout jim co nejvíc informací a moderovat diskusi. V poslední knize o etice jsem se daleko víc uvolnil a píšu o tom, co si o jednotlivých problémech myslím já.
Přemýšlel jsem nad jedním slovem, které spojuje vaše knihy, a řekl bych, že to slovo zní edukativní.
To je profesionální deformace - jsem přece učitel.
Váš modelový čtenář by tedy měl být hloubavý středoškolák či vysokoškolák.
Mám poněkud vyšší ambici - měl by jím být jakýkoliv hloubavý člověk. Přednášky si může vyslechnout každý, nejen student. Přepsané přednášky tvoří ostatně jádro i mé knihy o Antarktidě; přednášek na toto téma jsem měl přes dvě stovky.
Zeptám se tedy na otázku, kterou jste slyšel už nejméně dvěstěkrát: Jak Antarktida vstoupila do vašeho života?
Spíš se mě někdy posluchači ptali, jak je možno antarktickou zkušenost prožít v Evropě - a moje odpověď je, že nijak. Tam se prostě musí jet. Jedinou paralelu snad najdu s francouzským trapistickým klášterem Sept-Fons, kde jsem měl to štěstí půl roku pobývat. Největší problém Antarktidy není zima, ale to, co si počít sám se sebou. Člověk se dostává náhle do společnosti sebe sama a mnohdy zjišťuje, že je to poněkud děsuplná a depresivní společnost. Najednou přicházejí různé myšlenky, vzpomínky, náhle se zdají sny z mládí... Není to jednoduché vydržet. Bezpodnětovost prostředí je na Antarktidě dominantní záležitostí. Když přeletí po obloze racek, je to událost hodná zaznamenání do deníku.
Tahle bezpodnětovost může být typická i pro kontemplativní klauzurní kláštery.
Klášter je laboratoř, kde se obrábí duše mnicha. Zdejší režim je založen na tom, že jeden den je jako druhý. V neděli je lepší jídlo a víc volného času, ale svátky - včetně Vánoc - jsou do „slavnostna" posazeny jen velmi opatrně. Jediné, co člověku ze světských radostí v klášteře zbude, je jídlo - není tu sport, časopisy, televize... Mimochodem, když mnich začne tloustnout, je zjevné, že má zřejmě nějaké závažné vnitřní problémy.
I na Antarktidě jsou dni jeden druhému podobné.
Ostrov, kde se nachází naše stanice, je pevná země tři krát pět kilometrů, okolo je buď oceán, nebo pevninský ledovec. Kromě pár členů expedice tam není žádný jiný člověk. Pro mě to byl pobyt klášterního typu. Když je totiž člověk na duchovních cvičeních, je to exercitátor, kdo dává podněty ve svých přednáškách, a člověk se nad těmi tématy může zamýšlet. Na Antarktidě dává podněty sama příroda. Jsou tu kameny, vítr, led, voda. Ta země mi připadla velice náboženská, bylo pro mě zajímavé, že všichni polární cestovatelé, jejichž zápisky jsem četl, mají ve svých denících zmínky o Bohu, modlitbě, o smyslu života. To není samo sebou.
Čím to je?
Zvířata se člověka na Antarktidě ještě nebojí a klidně se za vámi přijdou podívat - ale to je spíš jen taková legrace. Druhý rozdíl je závažnější: krajina tu dává člověku sama najevo, že je silnější než on. Na Antarktidě nejsou jízdní řády, jezdí se podle počasí - let nebo plavba se uskuteční tehdy, až to dovolí příroda. Síly přírody jsou děsivé, někdy je takový vítr, že nahoře ve skalách létají kameny. Člověk se proti tomu cítí být velmi maličký, bezmocný. V duši to vzbuzuje automaticky pokoru. Podobnou „antarktickou" zkušenost měly všechny přírodní národy, a proto je naprosto logické, že mezi nimi nebyli a nejsou žádní ateisté. Ateismus mohl vzniknout až v kavárnách levicových intelektuálů u nás na Západě.
Ateismus byl tedy vynalezen.
Vynalezen z odporu vůči církvi a jejím strukturám. Stojí za to zeptat se ateisty, co přesně popírá. Ukazuje se pak, že popírá velmi pokřivené obrazy Boha a že si s věřícím může v mnohém notovat, ano, v takového Boha není možno věřit. Joseph Ratzinger říká, že Bůh, tak jak si ho představuje většina lidí, naštěstí neexistuje. A Tomáš Halík v naší republice nemluví o ateismu, ale náboženském analfabetismu.
Na Antarktidě se tedy neslaví. Je to tak hluboký prožitek, že to ani není třeba.
Co se týče věcí náboženských, snažil jsem se začínat každý den mší svatou. Neděle jsme se pokoušeli slavit lepším jídlem - i když to tam moc nejde. Na Antarktidě jsem prožil i Štědrý večer. Domluvili jsme se s Chilany, že u nich budu mít půlnoční mši. Odpoledne jsem odešel z naší stanice, sám jsem se přeplavil na člunu přes moře a po třech hodinách cesty jsem byl u Chilanů. Vedoucí stanic se na Antarktidě snaží udržet morálku mužstva tím, že se pokoušejí naprosto čímkoliv nabourat zdejší monotónnost. Využívají skutečně čehokoliv. A nemusí to být jen Vánoce či Velikonoce, stačí státní svátek či narozeniny prezidenta. Slaví se extrémně bouřlivě, pro ten den je zrušen suchý zákon, na stanici se sjíždějí polárníci z jiných stanic... Možnosti vyžití jsou velmi omezené: Jižní Korejci mají na stanici posilovnu, Číňani pingpongové stoly, všichni Chilani hrají na kytary. Zcela symptomaticky je nejdůležitější a klíčovou postavou posádky kuchař, po něm meteorolog a až na třetím místě vedoucí stanice.
Marek Orko Vácha (nar. 1966) je biolog, cestovatel a katolický kněz. Autor knih Tančící skály, Šestá cesta, Návrat ke stromu života, Poslední země a Místo, na němž stojíš, je posvátná země (všechny nakladatelství Cesta). Vystudoval molekulární biologii a teologii. Účastnil se dvou výprav do Antarktidy, půl roku pobýval v trapistickém klášteře Sept-Fons. Je farářem v Lechovicích u Znojma, jako duchovní působí také v akademické farnosti u Nejsvětějšího Salvátora v Praze (spolu s Tomášem Halíkem). V rámci menších úvazků vyučuje na církevních gymnáziích v Praze a v Brně. Pracuje jako přednosta Ústavu etiky na 3. lékařské fakultě UK.
