Fotograf Karel Cudlín je bezpochyby jedním z nejvýraznějších českých dokumentaristů, nerad se ovšem nechává škatulkovat. Je neustále v pohybu. Pochvalná slova s úsměvem přechází, snad jako by je ani neslyšel. Ačkoliv některé jeho fotografie připomínají svou náladou obrazy starých mistrů, sám se nepovažuje se za umělce. Jeho žena o něm tvrdí, že je zakuklený cikán s pravoslavným vyznáním a židovskými kořeny. Hovořit s ním je radost. V takové chvíli před vámi nesedí cenami ověnčený laureát (docela nedávno přibyla Cena Revolver revue), ale člověk, který je rád, že může dělat a dělá to, co ho vnitřně naplňuje.
Pamatuješ si svůj první aparát a svou první fotku?
Úplně první fotku asi ne, ale aparát ano. Byla to Exa, kterou jsem dostal od táty.
Začal jsi fotit sám, nebo tě k tomu někdo přivedl?
Víceméně sám, trochu z okouzlení technikou, z toho že něco vzniká... Bylo mi třináct. K něčemu jsem se dostal přes strýce Jelínka, on byl právník a měl focení jako koníčka. Myslím, že chtěl malovat, ale neuměl to, tak fotil portréty. Potom jsem fotil na gymplu, kde všichni dělali nějaké „umění", psali básně, Třeba Honza Borna dělal divadlo... Nejdřív jsem nadšeně fotil úplně všechno. Postupem času jsem se náhodou zaměřil na Romy, to bylo na konci sedmdesátých let... Když se dnes z odstupu podívám na své staré fotografie formátu šest krát šest, říkám si: Ty, Karle, to vlastně není tak blbý...
Studoval jsi Střední školu sociálně-právní, je to její vliv, že se ti sociální témata promítla do fotografování?
Po maturitě na Gymnáziu Na Pražačce jsem se dostal na tuto školu a pochopitelně z toho vyplývala témata, která jsem se snažil fotografovat. Není to ale jen její vliv. Například do družstva Fotografia, kde jsem pracoval dva roky, než mě nakonec vzali na FAMU, jsem se dostal díky brigádě ve strašnickém krematoriu. Chtěl jsem si tehdy vydělat na objektiv, dvacítku Flectogon na Prakticu. Seděl jsem v hospodě Za Větrem a chlapi mi říkali: Jéje, ty, počkej, tenhle kořeň, ten tam topí, ten tam pálí, to je spalovač. Ten člověk mi řekl: Běž za obřadníkem, oni furt někoho shánějí, samozřejmě ne fotografa, ale budeš upravovat kytky nebo točit s klikou... Tam platěj slušně. Vzali mě tedy na brigádu do Pohřební služby, a tak jsem tam točil klikou. Když v síni dohrávala hudba, z kůru vždy zazvonil sbormistr a já musel začít ručně zatahovat rakev, což byla odpovědná práce, protože se muselo točit pomalu. Když se někdo ožral - což tam bylo věru časté -, točil moc rychle a rakev nadskakovala... Několikrát denně jsem pomohl nahodit nahoru rakev, potom jsem musel sedět a čekat, pak točit klikou, nahodit další rakev, ozdobit, roztáhnout stuhy... a jelo se. Když jsem dělal ve velké síni, pohřby byly každou půlhodinu. „Krémovalo" se i v sobotu. Tehdy se nedělalo tolik pohřbů bez obřadu, takže práce bylo dost. Jeden obřadník se mě tehdy ptal, co chci dělat. Měl jsem dohodnuté místo laboranta v ČTK, protože jsem chtěl mít praxi kvůli FAMU. Ale obřadník mě poslal za svým kamarádem do družstva Fotografia a tam mne přijali. Fotila se oficiální témata: taneční, stužková, plesy a také pohřby. Kromě práce pro zákazníky jsem se snažil také zachytit atmosféru plesů v Lucerně, fotil jsem tak do deseti hodin večer pro družstvo a od deseti pro sebe - své fotky, měl jsem tam víceméně volný přístup. Fotit pro sebe v krematoriu bylo trochu komplikované, chtěli mi fotky zabavit, že prý zneužiji něco ze zákulisí. Obvykle jsem seděl v kamrlíku s farářem, někteří z nich byli mlčenliví, jiní zase povídali a povídali... V osmdesátých letech bylo pohřebnictví zajímavá oáza se zvláštní skladbou lidí! Od disidentů přes alkoholiky ke kriminálníkům a, což zní neuvěřitelně, k lidem, kteří byli na peníze. Už v té době to byl poměrně výrazný zdroj peněz. Dnes je všechna technika automatizovaná, ale tehdy byly podmínky hrozné. Venku stálo přes léto třeba padesát rakví, chlapi na ně stříkali vodu, protože ve Strašnicích léta nefungovaly lednice!
Od Listopadu jezdíš pravidelně na východ, co bylo prvotním impulsem?
Odchod sovětských vojsk. Když do Česka začali přicházet uprchlíci z Afriky, z Afghánistánu, Rumunska, Arménie, sledovali jsme jejich pohyb s fotografkou Danou Kyndrovou a dokumentaristou Vojtou Dukátem. První uprchlické tábory byly totiž zřízené, mimo jiné, v bývalých prostorách po sovětské armádě, které už byly vráceny státu. Myslím, že tehdy jsme s Danou kontaktovali poslance Kružílka, který měl tu věc s Michaelem Kocábem na starosti. Brali občas novináře na výjezdy do sovětských posádek. Najednou se člověk ocitl v rozlehlých prostorách, části byly předané Československé armádě, části ještě plné Sovětů a do toho přicházeli uprchlíci. Často nás nechtěli pouštět bez doprovodu parlamentní delegace, protože tvrdili, že jsou tam „zbraně a tak...". Důstojníci byli naštvaní, byla s nimi složitá komunikace. Mysleli, že je to namířené proti nim. Následně jsme do posádek jezdili sami, ale bylo složité se tam dostat, muselo se postupovat krok po kroku, potřebovali jsme oficiální povolení, bylo těžké ho sehnat... Do toho se dál vyklízelo, vždy nás přišel někdo vyhodit, ale druhý den jsme se zase vrátili. Když zbýval do konce asi měsíc, objevovali jsme se tam dost intenzivně. Loď se potápěla, situace v Sovětském svazu nazrála ke změnám a důstojníci měli starost, jak si na poslední chvíli ještě pomoci... Třeba jak koupit auto a převézt ho přes hranice. Kamerou nebo foťákem už se moc nezabývali, takže dokumentace byla snazší ...
Kdy se uskutečnila tvoje první cesta na Ukrajinu?
Vlastně hned po jejich odchodu... Napadlo nás s Vojtou, abychom se jeli podívat tam, do „Velké země", kam se vojska vracejí. Když jsme v srpnu 1991 přijeli, v Moskvě byl akorát puč. Nastala eroze Sovětského svazu. Dostali jsme se do Kyjeva a museli se vracet přes Podkarpatskou Rus. Po Ukrajině jsme jezdili asi měsíc. Víceméně fungoval jakýsi bezvízový systém. Potkávali jsme spoustu zajímavých lidí nejen z náboženských komunit, které jsem už také fotil, ale i válečné pamětníky z východní fronty. Byli to lidé ze Svobodovy armády, kteří v letech 1938 a 1939 utekli přes Karpaty do tehdejšího Sovětského svazu s tím, že budou bojovat za Československo, ale tam je sebrali a zavřeli do gulagů. Část jich pustili, když Svoboda formoval armádu u Buzuluku, někteří to prošli až do Prahy...
Z cest na východ pocházejí také tvé fotografie s náboženskou tematikou...
Ano, ale nejen z nich. Už po roce 1989 jsem se začal trochu zajímat o obnovu náboženských komunit a jejich tradic, a to jak v případě židovských společenství, tak pravoslavných,
řeckokatolických i římskokatolických církví. Snažil jsem se nejen fotografovat, zabýval jsem se tím hlouběji. V Praze jsem začal docházet do židovské obce, aby byl přerod nějakým způsobem zachovaný a zdokumentovaný. Ale je pravda, že cesta s Vojtou mne přivedla též k fotografování židovských komunit ve východní Evropě.
Měl jsi vypracovaný nějaký projekt?
Právě že to nebyl cílevědomý projekt! Když přišel na začátku devadesátých let rabín na Podkarpatí do Mukačeva učit, zval lidi zpět k náboženskému životu, začala tam opět fungovat pospolitost a v takových fázích to bylo nesmírně zajímavé... Šlo o zapadlé oblasti a o ty lidi se v podstatě nikdo nezajímal. Nikdy jsem neměl od nikoho dáno za úkol, že musím něco vyfotit, vše se dělo nenásilně. Nejlepší konstelace pro fotografa mého typu je takzvaná „sněhová kulička". Máš záměr, ale nemáš přesný plán, přijedeš do města, s někým se potkáš, on tě zase posune jinam, kde ti doporučí další návštěvu... věci jdou samovolně. Netýká se to jen Ukrajiny, ale i křesťanských poutí v Polsku, kde jsem byl mnohokrát... Jsou to místa, kam se vracím. Málo mne zajímají události politického charakteru. Zajímají mne situace, ve kterých je ještě možné objevit obrazy, které stojí za to vidět. A když se je podaří vyfotit, pak je ukazovat.
Existuje pro tebe dnes nějaké silné téma, jako byly náboženské komunity nebo Izrael?
Nezačínám od tématu, začínám od focení. Teprve poté, co se jednotlivé fotografie poskládají do nějakého cyklu, mohu hovořit o tématu, které je sjednocuje. Všichni „hovoří na téma", téma je svaté, zvlášť, když jde o téma sociální. Všechno je projektové, na odpovědné téma se shánějí asi dobře peníze, pro mne je ale nejlepší, když vše vyplyne samo, nejsem projektant... Když už tomu ale budeme říkat projekt, pak žádný z těch, které jsem dělal, nepovažuji za úplně uzavřený, kromě odchodu sovětských vojsk, a to proto, že tady prostě už nejsou.
Jakým způsobem tedy pro tebe téma vyvstává?
To je složitá věc, u které se většinou prolíná více dějů a téma vyplývá v podstatě náhodou a skládá se ze střípků... Rodí se nějaký okruh, který je, nebo se může stát, tematickým. Ale fotka, prosím, ještě nemusí být téma. Fotka může být prostě fotka. Fotka může být „báseň" a ty nevíš, jestli z ní hned bude kniha. Někdy mě napadá, že silná společenská témata se paradoxně mohou stát pro fotografa prostředkem, jak se vyvázat z vlastní odpovědnosti vůči focení jako takovému. Stále si myslím, že nejlepší fotka je vlastně ta, u které jakoby o nic nejde.
Výrazné dokumentární fotografie se sociálním podtextem -, tak se asi vybaví Karel Cudlín širší veřejnosti. Jak vnímáš své fotografie ty sám?
Škatulkování na fotografii reportážní, dokumentární a uměleckou je velmi složité a já nejsem natolik odborně fundovaný, abych se o to pokoušel. Spíš se snažím hledat momenty, které mi připadají natolik zajímavé, že by je mohl ještě vidět někdo další, což není reportáž či zpravodajství, kdy je přesně dané ono „kdy-kde-co". Myslím, že na celém focení je nejlepší kontakt s někým, koho fotíš. Jestli se mi vlastní fotka líbí nebo ne, často zjišťuji s jistotou až po pěti, deseti letech. Líbí se mi fotografie, na které se mohu dívat v první řadě jako na abstraktní záležitost, i když jsou to výseče z reality, ze skutečnosti, nevznikly v ateliéru, není to zachycená bílá čára na černém podkladě, kterou pak všichni obdivují. Na takovou fotografii se mohu dívat jako na obraz. Teprve potom začneš přemýšlet v dalších intencích: o čem to je, co se tam odehrává. První dojem je výtvarně-emocionální. Nejzajímavější není to, co je na fotografii, ale co se děje ve tvé hlavě, co s tebou fotka udělá.
A před stisknutím spouště víš, co chceš fotit?
Spíš je to tak, že když to „cvakneš", někdy už si říkáš: Tak to ani nebudu zvětšovat.
Cítíš se na volné noze svobodnější, nebo ti více vyhovovalo mít nad sebou zaměstnavatele?
Teď se situace trochu změnila, mám částečný úvazek v časopise Respekt, práce mne baví a naplňuje. Volná noha je svoboda, ale i nejistota. A svým způsobem i větší odpovědnost. Stále nad tebou visí Damoklův meč, že nemáš nic jistého. Mohu být ale svobodnější v plánování věcí, a mám-li zrovna na letenku, odletět ze dne na den třeba na Ukrajinu. A nemusím se cítit vázán, že je potřeba fotku okamžitě prodat.
To je ovšem dnešní trend: vyfotíš, nasypeš do počítače, pak odešleš mailem... Jak se vyrovnáváš s nástupem nových technologií?
Doufám, že pro sebe budu dál dělat klasickou černobílou fotografii. Pokud ještě vůbec bude dostupný materiál. Nástup digitální techniky je obrovský, vše se zrychlilo, odevzdáváš CD disky, stáváš se výkonným pracovníkem... Kdyby mi bylo šedesát, na digitál se vykašlu. Kdyby mi bylo pětadvacet, volba by byla také jasná. U filmu jsi vlastně nevěděl, co na něm bude, u digitálu si můžeš snímek ověřit hned, a to úplně mění filozofii fotografování! Ubývá hledání a čekání a přibývá spoléhání na techniku, že z toho něco vyjde... Mění se pojetí autorství. U klasické fotografie jsi autorem od kompozice přes technickou složku vyvolávání a zvětšování až k odevzdání něčeho, co lze nazvat autorskou fotografií. Dnes odevzdáváš jen částečný výstup a temnou komoru nahrazuje jiná technologie. Nejde tam už o to, jak funguje černobílý či barevný materiál s kterým pracuješ, ale o to, jak pracuje program v počítači. Zpracování vlastních fotografií se často přenechává někomu jinému a vývoj tě nutí přemýšlet, jestli s rostoucími parametry není digitál vlastně pro tvé vyjádření přijatelnější...
FAMU jsi studoval, dnes na fakultě učíš...
Učím - to je velmi silné slovo, není to klasické katedrové působení. Občas vedu dílny, semináře. Jsem na katedře dokumentu, kde mám pro druhý ročník Základy fotografie. Člověk se od studentů naučí téměř víc než oni od něj. Když jsem studoval FAMU, věci byly více provázané a bylo méně dílen. Výběr externích pedagogů byl tehdy velmi omezený. Studentů, kteří mají zájem o dokument, je ale za poslední léta čím dál méně. Je to možná dané možností uplatnění, možná na to mají vliv trendy; nevím, nedokážu to úplně posoudit.
Nedávno jsi dostal Cenu Revolver revue, na světě je kniha fotografií, kterou jsi připravil ve spolupráci s Jáchymem Topolem, na čem aktuálně pracuješ?
Před několika lety jsme s Jáchymem Topolem zkusili spojit fotografii a text. Na základě mého vyprávění Jáchym doplnil fotografie textem, v tomto roce vznikla knížka, zahrnující méně známé fotografie z období komunismu a dokumentující cesty na Východ po pádu komunismu.
V loňském roce jsem měl možnost pracovat s režisérem Pavlem Štinglem a filmařem Miro Jankem na filmu o lodžském ghettu, vznikla z toho malá putovní výstava, která stále pokračuje a doplňuje filmové projekce. V současnosti připravuji cyklus o nově otevřeném domově seniorů na pražském Hagiboru.
Ptal se Ladislav Puršl
Karel Cudlín (nar. 1960), studoval školu sociálně-právní a FAMU, kde dnes působí jako externí pedagog. Spolupracuje s periodiky (Respekt), vydavatelstvími a nakladatelstvími v ČR a v zahraničí. V letech 1997-2002 byl jedním z oficiálních fotografů prezidenta republiky Václava Havla. Soustředí se na dlouhodobé dokumentaristické cykly. Byl mnohokrát oceněn (17 cen) na Czech Press Photo, získal několik uměleckých stipendií, např. od Unie výtvarných umělců, Nadace pro umění Anny Fárové nebo Českého literárního fondu. V Praze se představil na řadě samostatných výstav, za posledních patnáct let vystavoval samostatně též např. ve Francii, Německu, Bulharsku, Moldávii, Chorvatsku, Ázerbájdžánu, Izraeli, Itálii, USA aj. Jeho práce byly zastoupeny na více než čtyřiceti společných výstavách v šedesáti městech Evropy a USA. Jeho fotografie jsou součástí mnoha veřejných sbírek, např. UMPRUM Praha, Ludwig museum Kolín nad Rýnem, Muzeum zdi Berlín, Museum d'Elysse Lausanne aj. Je autorem fotografických publikací: Karel Cudlín (monografie, Torst, 1994), Izrael 50 (společně s Jindřichem Marcem, Argo 1998), Karel Cudlín (monografie, Torst 2001), Národní divadlo - sezona 2004/2005. Více na www.cudlin.com.
