Ondřej Nezbeda
Eva Lukavská (ed.): Had, který se kouše do ocasu, Host, Brno 2008
Píše se rok 1940, když argentinští spisovatelé Jorge Luis Borges, Adolfo Bioy Casares a Silvina Ocampová vydávají slavnou Antologii fantastické literatury (Antología de la literatura fantástica). Trojice přátel se přitom nápadně podobá společenství metafyziků z tajemné země Tlön, o nichž Borges píše, že „nehledají pravdu, ale dokonce ani zdání pravdivosti. Snaží se vzbudit úžas". Totéž se daří nové antologii hispanoamerických povídek Had, který se kouše do ocasu.
Podrobněji Borges popsal myšlenkový svět fantastické povídky při přebírání Velké ceny Společnosti argentinských spisovatelů: „Jsou tací, kteří soudí, že fantastická literatura je vedlejší žánr; vím, že je nejstarobylejší, vím, že v kterékoli zemi kosmogonie a mytologie předcházejí mravoličný román. Je třeba se domnívat, že skutečnost nepatří k žádnému žánru. [...] Sny, symboly a obrazy procházejí dnem; v našem světě se bez ustání slévají chaotické imaginární světy; naše vlastní dětství je nedešifrovatelné jako Persepolis nebo Uxmal."
Výbor hispanoamerických povídek Had, který se kouše do ocasu, je výjimečným nahlédnutím do útrob tohoto literárního zázračného světa, které se v takovém rozsahu a pojetí na pultech českých knihkupectví objevuje vůbec poprvé, a můžeme ho tedy směle označit za počin. Hispanistka Masarykovy univerzity v Brně Eva Lukavská pro něj vybrala pětapadesát příběhů od sedmačtyřiceti autorů, v jejichž tvorbě se tvářnost fantastické povídky latinskoamerického kontinentu vykresluje od jejího zrodu v druhé polovině devatenáctého století až po vrchol tvořený pracemi zmíněné trojice a jejích následovníků.
Po smrti hrdinů
Abychom pochopili sklony latinskoamerického prostoru k fantastičnu, musíme se vrátit v čase. Nestačí totiž říct, že tento kontinent svůj smysl pro nadreálno osvědčil v rekordním počtu různých totalitních režimů a politických i společenských utopií...
Fantastická povídka se v Latinské Americe zjevuje spolu s romantismem, který ovšem na „druhý břeh Západu" připlouvá se zpožděním. Ve dvacátých letech devatenáctého století končí války za nezávislost a dva největší hrdinové, kteří vedli vojska proti španělské koruně - generál Antonio José de Sucre a Simon Bolívar - jsou mrtví. Prvního zabil neznámý vrah a druhý zemřel na tuberkulózu na statku San Pedro Alejandiro. Oba se sice proměňují v živoucí mýtus, ale sen o jednotném kontinentu nebo aspoň Velké Kolumbii se rozpadl na jednotlivé státy. Mladé země se snaží definovat obrysy své nově nabyté národní identity a po spisovatelích se žádá angažovaná literatura, k čemuž se nejlépe hodí esej. Krátký literární útvar, z něhož povstane právě povídka, která spolu s rozvojem tištěných médií získá na popularitě víc než v jiných kulturních oblastech. A co je jedním z prvních literárních témat hispanoamerického kontinentu? Samozřejmě historismus a národovectví, ale hned vedle toho zájem o exotiku, magii, zázračno a fantastično jako reakce na racionalitu osvícenství a jeho odkouzlování světa.
Eva Lukavská v úvodu knihy píše o zakládajícím textu povídkového žánru v Latinské Americe, kterým je příběh Argentince Estebana Echeverríi „Jatka" (El matadero), napsaný v roce 1839 a vydaný v roce 1871. Jde o obraz diktátorského režimu Juana Manuela Rosase, který ukazuje argentinskou společnost rozdělenou na dva nesmiřitelné tábory, barbarské federalisty a civilizované unitaristy, a „představuje zdařilou syntézu romantického kostumbrického a romantického zápasu za národní identitu a ideál individuální svobody". Z těchto kořenů tedy vyrůstá hispanoamerická krátká próza.
A v tom spočívá první a největší přínos antologie Had, který se kouše do ocasu: sleduje vývoj hispanoamerické literatury od jejích počátků, a překračuje tak její omezené vnímání skrze klišovitý obraz magického realismu, za jehož svaté Evropa prohlásila Márqueze, Cortázara, Fuentese nebo Sábata. Jejich texty čtenář samozřejmě nalezne i tady, ale překvapením jsou jména „nově objevená": Argentinec Macedonio Fernández, Mexičan Amado Nervo, jehož povídka dala název celému souboru, Mario Levrero, Felisberto Hernández nebo Peruánka María Tellería Solariová a další.
Ke cti knize slouží i komplexní zpracování: přehledně zpracovaná bibliografie, soupis zdrojů, dokonce i tematické odkazy na webové stránky, portréty autorů a úvodní osmdesátistránková teoretická část. V ní autorka dobře a čtivě interpretuje jednotlivé texty i použití formálních postupů fantastické povídky, jak je definoval Jorge Luis Borges: vytváření textu, který odkazuje sám na sebe, zpochybňování jedinečnosti postavy jako subjektu a cestování v čase. Literární hry, které umožňují tvůrci zrušit nejen realismus fiktivního příběhu, ale i skutečnost samu... Eva Lukavská to shrnuje pod základní pojem ambivalence. Rozvádí ho pak ve fantastických motivech procházejících texty i vývojem v čase - přízrak, smrt a ďábel; sen, inverze, zdvojení; mládí, bdění, sen, život.
To všechno jde ale vyjádřit ještě jednodušeji pojmem úžas, který je - jak říká Borges - základní emocí fantastična. Rodí se na rozhraní, kdy se před námi obraz skutečnosti láme jako hůl ponořená do vody. Ostatně jak lépe uchopit skutečnost, než vystavit ji absurditě, jejímu obrazu s pokřivenými křivkami? Řada významů, které jsou anebo se zdají být vzájemně protikladné: o takových symbolech talmudisté říkali, že jsou nejbohatší ze všech, neboť zahrnují úplnost významu.
Druhý břeh Evropy
Vlastní literární část Eva Lukavská dělí na dvě poloviny - povídky devatenáctého a dvacátého století. Úvodní romantické texty mají ještě blízko k mýtu a zaujmou asi méně než pozdější povídky. Podobají se spíš pohádce a hororu, ve kterých jde o klasický svár dvou světů, skutečnosti a zázraku, světského a Božího řádu. Převažují tu tradiční křesťanské motivy záhrobí, čarodějnic a přízraků. Jakmile si s nimi hrdina něco začne, těžce ho to poznamenává na celý život.
Tak se génius a nadějný vědec Broth ve „Zpěvu Sirény" od Miguela Caného snaží zapsat zpěv mytologických Sirén do notového zápisu a končí v „sladkém šílenství" zavřený v blázinci. Kněz Lanchitas ve stejnojmenné povídce J. M. R. Bárcena je zprvu vyhledávaný pro svou moudrost, ale po rozmluvě s mužem, který se vrátil z věčnosti, se mění v postavičku „pro posměch dětí a ulice". Pelino Viera v povídce „Zpověď" od Guillerma Enriqua Hudsona přichází o to nejcennější, když pronikne k podstatě tajemství druhého života jeho manželky...
Z textů tohoto období je patrné, že autoři ještě hledají inspiraci v evropských zemích. Hispanoamerická literatura musela najednou vstřebat několik literárních směrů přicházejících z Evropy a Severní Ameriky a vyrovnat se s nimi - jde hlavně o souběh romantismu, realismu a modernismu v posledních desetiletích devatenáctého století. Zdrojem inspirace tu je dílo E. A. Poea, H. G. Wellse a později také Franze Kafky. V tom smyslu je příznačná třeba povídka „Výhybkář" od Juana Josého Arreoly: „Vzhledem k současnému stavu věcí jsou vlaky plné udavačů. Tito udavači, z větší části dobrovolníci, zasvětili svůj život podpoře konstruktivního ducha podniku. Ze zcela nevinné poznámky dokážou vyvodit trestný názor. Kdybyste se dopustil sebemenší nerozvážnosti, bez okolků by vás zadrželi a strávil byste zbytek života ve vagonu-vězení nebo by vás přinutili vystoupit ve falešné stanici." Nutno poznamenat, že vlaky se navíc často pohybují po kolejích namalovaných křídou a v zadní části je připojen i vagon-obřadní síň a vagon-hřbitov...
Evropský vliv sem ale proniká i skrze formu kostumbrické črty, okořeněné kreolským smyslem pro humor a satiru, který ji proměňuje ve svébytnou podobu latinskoamerického žánru tradice (tradición), jež jako první pěstoval Peruánec Ricardo Palmy (v antologii ho prezentuje povídka „Štír pátera Goméze").
Minimálně od počátku dvacátého století a zejména v období avantgard se však mezi hispanoamerickými a evropskými spisovateli rodí čilá kulturní výměna a Latinoameričané přijíždějí ze svých zemí do Evropy s vlastním suverénním postojem. Tehdy se také začíná měnit charakter samotných povídek hispanoamerických spisovatelů: pomalu se noří do kulturní tkáně svého kontinentu, inspirují se jeho vlastní přirozeností. Nejde už o střet světského a Božího řádu jako spíš řádu rozumu a iracionálních sil. Nebo ještě lépe řečeno: rozhraní mezi racionalistickým pojetím světa a světem samotným.
„Teoretické vymezení fantastické literatury, které se opíralo o evropskou fantastickou prózu devatenáctého století a spatřovalo její základ ve střetání dvojího řádu, kdy do racionálně vysvětlitelného světa zasahovala nadpřirozená síla, se pro hispanoamerickou tvorbu již nehodí," píše hispanistka Anna Housková v knize Imaginace Latinské Ameriky. „V Cortázarových nebo Borgesových povídkách jsou fantastické jevy součástí každodennosti, byl zrušen romantický dualismus přízemní roviny a roviny tajemné krásy či hrůzy."
Vydávit svého králíčka
Přesto je zvláštní, že se z hispanoamerických povídek nevalí vlhká starobylost pralesa, necení v nich tesáky jaguáři a jen dvakrát se tu objeví mocné síly bohů Huitzilopochtliho a Chac Moola (v povídkách Rubéna Daría a Carlose Fuentese). A Eva Lukavská to, bohužel, nikde nevysvětluje.
Novou hispanoamerickou povídku dvacátého století totiž charakterizuje spíš svět neofantastiky, jak ho promýšlí Julio Cortázar: „Každá krátká dokonale zdařilá povídka je produktem neuróz, nočních můr nebo halucinací, které jsou neutralizovány svou objektivizací." Jeho fantastično spočívá v doslovném chápání metafory - v povídce „Dopis slečně do Paříže" ji představují bílí měkkoučcí králíčci, které pisatel vzkazu vyvrhuje z úst. Jenže oni postupně dospívají, stvoří si řád nového univerza a svého stvořitele začnou uctívat v podivných rituálech jako boha, a tím ho přivádět k šílenství.
Stále je tu cítit nechuť k předvídatelnosti racionálního světa. „Andrée, já jsem se nechtěl nastěhovat do Vašeho bytu v ulici Suipacha. Ani ne tak kvůli králíčkům, jako spíše proto, že zažívám bolestné pocity, když vstupuji do uzavřeného řádu, promyšleného až do nejjemnějších sítěk vzduchu, těch, které ve Vašem domě zachycují levandulovou hudbu, máchnutí křídly napudrované labutě, hru na housle a violu kvarteta Rará."
Ale nemá cenu vršit další příběhy. Nezbývá než prohlásit, že díky skvělému výběru Evy Lukavské před čtenářem povstává fantastická povídka v celé své metafyzické bohatosti - jednoduché příběhy romantismu se nám mění před očima v absurdní neofantastické hádanky plné symbolů, můžeme pozorovat, jak přibývá formálních postupů, jak přibývá hry se symboly a jak se v čase mění jejich uchopování, smysl i význam.
Čtenář antologie hispanoamerických povídek Had, který se kouše do ocasu, by se tak měl na cestu do útrob tohoto literárního mezisvěta vyzbrojit... Ale čím vlastně? Snad otevřeností celé své bytosti, protože jen s imaginací nebo samotným rozumem si tu nevystačí.
Snad jenom nad jedním se čtenář výboru Evy Lukavské zarazí. To když v závěru teoretické studie rozebírá dvojznačnost a ambivalenci fantastické povídky na základě vědecké fyzikální teorie „Schrödingerovy kočky" - hlavní hrdina je zároveň mrtvý a zároveň živý. Pokud se v úvodní teoretické části tvrdí, že fantaskní povídka povstala proti osvícenskému racionalismu a jeho odkouzlování světa, proč ambivalenci fantastické povídky vysvětlovat pomocí vědy a vyhánět tak čerta ďáblem? Snad proto, že i věda nakonec potvrzuje slova Aleja Carpentiera, že zázračno je přirozenou podstatou skutečnosti? I pak si ale Eva Lukavská protiřečí - ve vědě totiž chybí úžas, a kde chybí úžas, tam vstupuje na scénu cynismus.
Podle amerického kritika Geoffreye Hartmanna hyperrealistické obrazivo, jímž nás populární kultura bombarduje, „nejenže činí kritické myšlení obtížnějším", ale také pěstuje a současně ničí iluzi, „že realita by mohla být spíše předmětem touhy než překonané nechuti". Fantastično se zkrátka zakládá na víře, a pokud přijímá svár s vědou, pak jako hru a výsměch. Stačí si vzpomenout, jak se Jednorožec v Kraji divů setká s Alenkou, lidským dítětem, a navrhne jí: „Tak a teď jsme se navzájem spatřili. Když ty uvěříš ve mně, já uvěřím v tebe. Platí?"
Autor (*1979) je meteorologický pozorovatel a redaktor týdeníku Respekt.
