Pavla Holcová
Když v roce 1959 Fidel Castro prohlásil, že jediná opravdová literatura je ta revoluční, definoval tak nadcházejících padesát let kubánské literární hlušiny. Velká část autorů, kteří z této šedé haldy opěvování revoluce nějak vyčnívají, musela buď nuceně odejít do exilu (Reinaldo Arenas, Zoe Valdésová), anebo přestat publikovat (Lezama Lima, Virgilio Piñera). Během těchto padesáti let se střídaly nejrůznější vlny větších i menších represí, větší i menší šikany, větší i menší cenzury. V obdobích relativního tvůrčího klidu pak mohla vzniknout některá díla, která byla vzápětí použita při procesech proti autorům samotným v obdobích represí. U lidí podezřelých z toho, že by snad mohli být nějakým způsobem tvůrčí (přičemž je zjevné, že literatura a psaní vůbec jsou na kolektivně alfabetizované Kubě považovány za nejvíce nebezpečné), probíhala permanentní kontrola: co si myslí, co říkají, co si píší do deníků, co si píší do šuplíků. Jedním z nástrojů kontroly, který je dodnes neskutečně populární, jsou takzvané Výbory na obranu revoluce (CDR). V každé ulici je nejméně jeden a v každém výboru je celá síť práskačů: V šest hodin ráno odešel, v sedm třicet přišel a v podpaží měl balíček ve žlutém papíře a noviny. Potenciálně nebezpečné prvky: balíček, žlutý papír, noviny. Nutno prověřit. O půl třetí si k sousedce přišel půjčit sůl a tužku, upsal 6 milimetrů tuhy. Nutno prověřit.
Motivací k takovému slídění už dávno není revoluční zápal či strach z kontaminace nekalými živly. Motivy jsou mnohem přízemnější - například barevná televize, výhody při přijímání na vysokou školu, často i jen nedostatkové zboží jako pasta na zuby, mýdlo, maso.
Přestože by se mohlo zdát, že se časy změnily a stalinistický kulturní diktát už je věcí dávno překonanou, na Kubě tomu tak není. Poslední velká vlna zatýkání a represí proběhla před pěti lety - 18. března 2003. Během dvaceti čtyř hodin bylo pozatýkáno sedmdesát pět disidentů, z toho dvacet čtyři nezávislých novinářů a spisovatelů. Právě ti byli trnem v oku kubánskému režimu a dostali exemplární tresty. Během několikadenních procesů bez možnosti řádné obhajoby byli odsouzeni k trestům v rozmezí dvaceti až třiceti let.
Podmínky v kubánských věznicích jsou pro nás - odkojené souostrovím Gulag a čtyřmi ročními obdobími - jen velmi těžko představitelné. Všudypřítomné dusivé vlhké horko je psychicky často náročnější než věznění samotné. Vězni se speciální ostrahou, tedy všichni političtí, jsou umísťováni v nápravných zařízeních co možná nejdál od svých rodin. Cely bez přístupu k pitné vodě a dennímu světlu jsou pouze metr a půl široké a dva metry dlouhé. Pobyty na samotce zpestřuje nárok na pobyt jednu hodinu týdně na denním světle, jednou měsíčně návštěva rodiny a jinak jen výslechy a bití.
Ti, kteří měli to štěstí a do vězení nešli, byli potrestáni jinak: vyhazov ze zaměstnání, veřejné ostouzení v médiích, domovní prohlídky, při nichž jim byly zabaveny i takové věci jako papíry a tužky. Režim dokonce zavedl systém veřejného pranýřování, takzvané „actos de repudio". Tyto akty zapuzení mají působit především na psychiku: oprávněně rozzuřený dav (my si tu revoluci rozvracet nedáme!) obklíčí obydlí oběti, hází kameny do oken, rozbíjí dveře, huláká urážky a ti nejodvážnější pak vtrhnou dovnitř, zapuzovanému nacpou rukopisy do úst a pro jistotu ho ještě zmlátí do bezvědomí.
K tomu, aby se změnily morální hodnoty a mentalita určité izolované skupiny, stačí podle sociologických průzkumů čtyřicet let. Ne nadarmo vodil Mojžíš své lidi po poušti tak dlouho. Na Kubě mění castrovská revoluce myšlení lidí už půl století. Zanechává hluboké stopy v uvažování, morálce i přístupu ke zbytku světa. Kdokoli na Kubě píše - ať už do šuplíku či veřejně - a není institucionalizován a registrován ve svazu spisovatelů, je nepřítelem. Donedávna bylo trestné i vlastnit počítač.
Kubánská vláda má na potírání svobodného myšlení celou škálu zákonů, například jen velmi vágně formulovaný zákon o společenské nebezpečnosti. V roce 1999 vešel v platnost zákon číslo 88 o obraně národní nezávislosti a ekonomiky Kuby (Ley de Protección de la Independencia Nacional y la Economía de Cuba). Okamžitě byl překřtěn na „Náhubek". Zákon vymezuje trest odnětí svobody v rozmezí sedmi až patnácti let za předání informací do USA, které by mohly vést k posílení embarga. Tento trest se může navýšit až na dvacet let, pokud byly informace ze strany někoho z USA vyžádány. Zákon dále zakazuje přechovávání, distribuci a rozmnožování jakýchkoli subverzivních materiálů a dalších pět let natvrdo může kdokoli dostat za spolupráci se zahraničními televizními nebo rozhlasovými stanicemi. Podobná sazba je i za nelegální připojení na internet: v rozmezí sedmi až deseti let.
Tak jako spousta věcí na Kubě prostě nemůže být vlažná nebo šedá, ani spisovatelé a novináři se nemohou nechat unášet středním proudem. Dávno už opustili pofiderní ochranu pseudonymu; naopak vyhledávají jakoukoli možnost publikace a často i své apolitické básně a povídky doprovázejí politickými fejetony o podmínkách ve vězení a psychickém týrání ze strany politické policie nebo aktivistickými prohlášeními...
Zajímavá je i situace kolem neoficiálního kubánského PEN klubu. Ten vznikl koncem roku 2007 na popud tří výrazných osobností kubánské nezávislé scény: Jorge Olivery, Juana Gonzálese Feblese a Luise Cina. Ti se začali scházet prostě proto, že potřebovali mluvit o tom, co píší, čím žijí a co dělají. Za přibližně padesát let svého života nepoznali nic jiného než permanentní revoluci a střídající se ekonomické krize. Celou dobu čelí naprostému nedostatku informací, knih a filmů. Když tito autoři začali usilovat o oficiální přijetí do mezinárodní rodiny PEN klubů, nikdo z nich asi netušil, co bude tou největší překážkou: kubánský exilový PEN klub, který sídlí v Miami v USA. Jeho představitelé tvrdě vystoupili proti tomu, aby kromě toho jejich existoval ještě nějaký jiný kubánský PEN klub. K této rozepři se nikdo nechce vyjadřovat a jediné, co z ní na sto honů čiší, je fakt, že tady opravdu nejde o literaturu.
Jorge Olivera - je prezidentem neoficiálního kubánského PEN klubu. Během masivního zatýkání v roce 2003 byl odsouzen k osmnácti letům vězení za to, že prostřednictvím své tiskové agentury podával svědectví o situaci na Kubě. Odsouzen byl během dvaceti čtyř hodin za zavřenými dveřmi. Soudce rozhodl, že se jedná o mimořádně nebezpečný případ a nařídil umístění na samotce vězení v provincii Guantánamo - více než 900 kilometrů od domova a rodiny. V prosinci roku 2004 byl podmínečně propuštěn ze zdravotních důvodů - v devastujících podmínkách kubánských věznic téměř oslepl a celkově byl jeho zdravotní stav kritický. Po propuštění z vězení vážil Olivera se svými dvěma metry výšky přibližně 50 kilogramů. Oči měl podivně zakalené a chyběly mu přední zuby. Psychicky však zůstal nad vodou. Hodně psal, hodně jedl a hodně chodil k lékařům. Když mu v září v českém centru PEN klubu vyšla nová kniha, smál se svým novým a možná až příliš dokonalým úsměvem, stál rovně a občas objal svoji ženu Nancy. Vypadal šťastně, přestože tuší, že jakmile dá své štěstí najevo, půjde okamžitě zase do vězení. Prostě proto, aby si nevyskakoval.
Luis Cino - je jedním z nejtalentovanějších kubánských nezávislých novinářů. Bydlí na zaprášeném předměstí Havany a laptop, svůj jediný nástroj obživy, přes den ukrývá v kuchyňské troubě. Po nocích píše a pije laciný kubánský rum. Stal se obětí bezpočtu represí, mnohokrát byl krátkodobě zadržen. Často ve svých povídkách a článcích vzpomíná, jaké to bylo, když ještě neměl strach. Na své přátele, kteří byli donuceni emigrovat, na své kolegy, kteří byli mučeni a mučení podlehli, na kamarády, kteří byli pro výstrahu popraveni. A na svoji bezmoc, s níž se nikdy nedokáže vyrovnat.
Amarilis Cortina Rey - po studiích pracovala nedlouho v oficiálních médiích. Nedokázala se ovšem tvářit, že se nic neděje, že revoluce vítězí a že kubánská ekonomická krize po rozpadu sovětského bloku je jen podvratný výmysl mocného severního souseda. Vstoupila proto do ilegality. Toto rozhodnutí pro ni však neznamenalo jen čelit výhružkám, být nezaměstnaná, a tudíž bez práva na cokoli, být o hladu a odkázaná na pomoc zvenčí. Znamenalo to i definitivní rozhodnutí nikdy nemít děti, nikdy nemít rodinu. Aby nebyla vydíratelná, aby bylo složitější manipulovat jejími rozhodnutími. Její plechový domek se tak stal místem setkávání nezávislých novinářů. Každý, kdo má hlad nebo jen potřebuje, aby mu někdo řekl, že zase bude lépe, může zaklepat na modré dveře s obrovským nápisem Cambio (Změna) a na chvíli zapomenout na to, kdo je, co mu hrozí a co už nezvládá.
Juan Gonzales Febles - je buď blázen, anebo jeden z nejodvážnějších lidí, které znám. Rád a nahlas tvrdí, že Fidel už je dávno po smrti a ta banda dementů, která zůstala u moci, je úplně stejně prolezlá rakovinou. To mu vyneslo kromě vyhazovu ze zaměstnání i několik aktů zapuzení, nekonečnou řadu výslechů a bití. Nadšeně mluví anglicky, přestože tento jazyk téměř neovládá. Jeho jediným a bezvýhradně zbožňovaným ideálem jsou Spojené státy. Jako jeden z prvních začal veřejně publikovat pod vlastním jménem, protože prý už nemá co ztratit. Žije a pracuje v miniaturním bytě a často se baví tím, jak od něj odchází návštěva a hledá dveře, protože si nevšimla, že v nich vlastně celou dobu stojí.
Autorka (*1981) vystudovala iberoamerikanistiku a žurnalistiku na UK v Praze. V současnosti je koordinátorkou kubánských programů nadace Člověk v tísni.
Kultura do věznic?
Luis Cino
Na Kubě půjde kultura brzo do vězení. Ne že by režim připravoval zátah na umělce a intelektuály. Je to tak, že umělci navštíví věznice, aby svoji tvorbu předvedli vězňům.
Národní shromáždění Lidové moci (Asamblea Nacional del Poder Popular) si poprvé po jedenatřiceti letech své existence vzpomnělo na početné osazenstvo kubánských trestnic (téměř jedno procento národa, rozmístěné do dvou set věznic, povětšinou s nejvyšší ostrahou).
Parlament věčné jednohlasnosti usoudil, že vězňům nejvíce pomůže ke zlepšení životních podmínek kapka hudby a poezie.
Návrh představil písničkář a poslanec Silvio Rodríguez, s diářem v ruce a s předstíraným znepokojením v průběhu devátého kola zasedání Národního shromáždění.
Rodríguez ve své poslanecké podobě (Dr. Jekyll, nebo pan Hyde?) požádal o podporu ministerstvo kultury a spravedlnosti. A ministerstvo vnitra, pochopitelně.
Písničkář-poslanec není příliš originální. Nebyl prvním skladatelem protestsongů, i když tvrdí, že Boba Dylana slyšel poprvé až v roce 1969. Nápad dostat kulturu do věznic také není jeho.
Už v roce 1942 René Portocarrero, jeden z nejvýznamnějších kubánských malířů, věnoval část svého času tomu, že učil malovat odsouzené v jedné havanské věznici.
Pokud má milionář Silvio v plánu nahrát v některém z kubánských vězení naživo desku pro své vydavatelství Abdala, i v tom už ho někdo předběhl. Na začátku sedmdesátých let vystoupil v jednom kalifornském vězení country zpěvák Johnny Cash a přesvědčil CBS, aby naživo nahrála desku „Johnny Cash at Folsom Prison".
Předpokládám, že Silvio Rodríguez bude jeden z prvních, co předstoupí před vězně s kytarou. Předpokládám, že mezi jeho obecenstvem bude asi tak tři sta politických vězňů a vězňů svědomí, kterým režim přezdívá „žoldáci". Kéž by byl upřímný a jeho šéfové nezměnili na poslední chvíli názor.
Iniciativa Silvia Rodrígueze a parlamentu je pokrytecká a směšně nedostatečná. Kubánští vězni v dantovských kobkách zoufale potřebují léky, lékaře a potraviny; rozhodně více než umění.
Věznice jsou nejlepším místem na Kubě, odkud by se mohly začít odvíjet změny. Tady je totiž změna doslova věcí života či smrti.
Kdyby se třeba ve vězeních přestalo zacházet s lidmi jako se zvířaty, diktatuře by se podařilo přesvědčit svět, že Kuba nepotřebuje speciálního pozorovatele OSN pro lidská práva.
Mám na mysli skutečně změnit obludné podmínky v kubánských vězeních. To, co teď připravuje kubánský parlament, je trocha hudby a poezie pro kamery a mikrofony kompliců a solidárních a naivních soudruhů ze zahraničí. Cirkusové eskamotérství, nic než divadlo.
Až návštěva skončí a turisté solidární s diktaturou odejdou, zhasnou světla a zesilovače. Vrátí se samotky za trest, mlácení a šlichta páchnoucí hnilobou.
Nové Potěmkinovy vesnice tak budou kromě mříží, zámků, ostnatých drátů a ozbrojených stráží mít i své vlastní příležitostné zpěváky, kejklíře a šašky.
Arroyo Naranjo, 15. července 2007
přeložila Anna Bulířová
Mlčení Rafaela Alcidese
Luís Cino
Je možné, že Rafael Alcides v příštích deseti letech ve své zemi nic nevydá. Celá desetiletí neohroženě a jakoby bezděčně vzdoruje absurdním paradoxům totality.
Je pracovitý a tvrdohlavý a provozuje domácí obchod s neoficiální poezií a romány. Má svatou trpělivost s básníky, kteří nespěchají, protože se považují za absolutní pány času a slov.
Mám štěstí, že na mém seznamu přátel básníků figuruje autor sbírky Vděčný jako pes, jeden z nejdůležitějších autorů generace padesátých let. Obklopený jeho psy si v kuchyni vychutnávám kávu. Těší mě, když vím, že s Reginou, svým synem, který je šachista a čistič bot, uniká trápení dalšího černého dne.
Jednou ho chtěli učinit součástí davu. Téměř se jim to podařilo. Básníci mají sny. Někteří jsou dokonce připraveni pro ně zemřít. Ale neumějí zpívat ve sborech. Mají tendenci nudit se u chvalozpěvů. Odmítají řád a rozkazy.
Rafael Alcides, se vším smířený, filozofický, odolávající zapomnění, přinutil sám sebe sledovat průvod průměrných lidí, lokajů a koryfejů.
Vyslechl si „zvěsti o tom, jaký byl život, než přišla budoucnost". Kvůli pochybnostem si šel pro radu za dědečkem, starým partyzánem zmrzačeným z války, bez domova a bez penze.
Chtěl se ujistit, že má stále za zády vesnici Barrancas jako poslední útočiště. Bez spálených lodí, bez ječících sirén, bez zhoubných ideologií. Věděl, že se nezměnily sny ani život.
Básník žije a umírá každý den v Havaně se skelným práškem v ústech. Pevný jako tuhý kořen z východní stepi. Prozíravý a upozorňující na to, že nic není, jak jsme předpokládali.
Čelí nejistotě zítřka s hrstí země z kouta chaloupky, kde se narodil, jako by to byl jediný amulet, který zaručeně pomůže.
Romantik přežívající ve světě, který se rozpadá a vyprazdňuje, usedá na kraj cesty. Nabírá druhý dech, než přebrodí další příkop a postoupí proti proudu.
Jeho čas marných iluzí je pryč. Proměnil se v popel. Nestoupá z něj již dým ani hněv. Básník si nic nenalhává:
„Minulost a budoucnost jsou již pryč.
Vše, co jsme měli, je ztraceno.
A bylo to víc, než co jsme mohli mít."
Ví, že nakonec bude jedinou jistotou vesnice Barrancas. Jednoho dne se vrátí jako Odysseus na Ithaku. Tak se uzavře kruh jedné dlouhé cesty.
Mezi minulostí a budoucností, smířený se svými démony, bez bázně, s trpělivostí básníků čeká Rafael Alcides.
Arroyo Naranjo, 6. listopadu 2005
Přeložil Daniel Nemrava
