Středoškolští učitelé češtiny si stále víc a víc stěžují: ne a ne studenty motivovat, aby si přečetli něco, co bylo napsáno před rokem 1900. V průzkumech čtení mezi občany České republiky z roku 2007 byli mezi nejoblíbenějšími deseti autory zmíněni jen dva patřící do odlehlejší doby: Božena Němcová a Alois Jirásek, přičemž druhého z nich je nutno považovat za autora devatenáctého i dvacátého století. Jak to, že devatenácté století, které už jednoznačně náleží do moderní doby a z něhož povstala i česká novodobá literatura, je nám tak čtenářsky vzdáleno?
Vaší dlouholetou literárněvědnou zálibou je Božena Němcová. Poslední roky editujete její korespondenci. Měnil se v průběhu let váš pohled na ni?
Korespondence změní v pohledu na autora všecko, protože vznikala v přízemích bytí. Ale musím trochu poopravit vaši otázku. K Boženě Němcové jsem se naplno dostala, až když jsem se po listopadu 1989 vrátila k pedagogické práci. Teprve na konci své dráhy jsem měla plnou možnost nabízet studentům velká témata podle svého uvážení a vést práci s nimi dlouhodobě v intencích vědeckého projektu. Přizvat si k tomu osobnosti ze spřízněných oborů a specializací. V daném případě byla profesorka Alena Macurová ochotná vést se mnou společné semináře a promýšlet, jak na studium dopisu a na edici korespondence. Jedině tak se mohlo objevit a již za studia profilovat několik nadšenců pro náročnou látku mezi kolegy i studenty, jedině tak vznikl náš běh na dlouhou trať jménem Božena Němcová. A já od jisté chvíle mohla být jistá, že souborná korespondence bude realizována, i kdybych byla z díla odvolána pro svůj věk. Větší radost učitel sotva může zažít.
Když jsem v letech 1949-1953 studovala a začínala jsem vážněji pomýšlet na dějiny literatury, existovali vědci a editoři hodní toho jména, kteří se Němcovou zabývali: Felix Vodička, Rudolf Havel, Bohuslav Havránek, M. Novotný... To byly takové autority, že jsem na Boženu Němcovou jako badatelské téma neměla ani pomyšlení. Zvědavě jsem tenkrát sledovala profesora Felixe Vodičku. Psal o této spisovatelce opakovaně a vždycky tak, že ji prakticky hájil proti dogmatické vulgarizaci. Ještě na konci života, již za svého oficiálního vyloučení z vědecké komunikace, vydal třísvazkový výbor z díla B. Němcové s originálně prezentovanou korespondencí (jeho „pokrývačem" přitom byl Miloš Pohorský). Předtím jsem nejednou profesora Vodičku zastihla v sebekritických úvahách, že mu „ta Božena" navzdory všemu přemýšlení uniká. Jako přední představitel Pražské školy se koncentroval na analýzu a historický výklad díla. A to „něco", co hledal, byla autorčina osobnost, s vlastním slovesným výtvorem neidentifikovatelná. Hranici související s usilováním o objektivnost vědeckého poznání jednou překročil. Když psal pro Literární noviny v roce 1962 medailon ke stoletému jubileu, vybral ze spisovatelčina listáře poslední dopisový fragment - léta byl v polozapomnění, ani v čtyřsvazkových Listech v rámci Spisů nevyšel. Z něj potom F. Vodička vycházel při svém výkladu Němcové jako objevitelky všednosti v české próze. Takto upozornil na existenci posledního dopisového trojfragmentu B. Němcové. Po letech to byla výzva pro mne pídit se po autografu listu z 21. listopadu 1861. Lamentace (1995) ho poprvé přinesly v plném znění, i s ukázkou autografu.
To byla jedna „moje" B. Němcová, divácky „sdílená" v krocích mého učitele, kterého jsem měla příležitost léta sledovat jako asistentka. Jiný druh provokativních či objevných pohledů nabízelo od mého studentského mládí umění. Mám na mysli „Píseň o Viktorce" Jaroslava Seiferta a všechno, co se kolem ní rozvinulo. Když se mi později vyskytla v semináři dálkařka, která nabídla seminární práci o dobovém ohlasu „Písně o Viktorce", tušila jsem, že mám před sebou osobnost. Byla to Marie R. Křížková. „Obrana" babičky v Babičce nabyla nový říz za normalizace. Když se počátkem sedmdesátých let objevil Moskalykův a Pavlíčkův film na motivy Babičky (televize ho teď opakuje o Vánocích), „přední" tisk zase útočil, že to je falešný výklad Němcové, v Babičce že je hlavní postavou babička, kdežto film připisuje neúměrně významnou roli Viktorce. - Já tuto problematiku v různém nastavení vnášela do seminářů. Za normalizace jsem mívala index C-D (to byly neveřejné kádrové kódy, které určovaly, co označovaný smí a nesmí dělat, kde smí a nesmí publikovat atd.). Zabývat se Boženou Němcovou veřejně, psát o ní bylo výsadou osob kategorie A. (Jen některé sborníky vydávané mimo centrum to nedodržovaly.) Do knížky drobných črt o próze devatenáctého století Stoletou alejí (vyšla v ČS 1985) jsem vřadila také jednu skicu o Viktorce v Babičce. Hana Hrzalová, která rukopis četla s právem cenzora, mi řekla, že Viktorka musí pryč, jinak že vydání nedoporučí.
Co na Viktorce tehdy tolik vadilo?
Co na ní doteďka vábí. Ta venkovská krasavice, která nedbá rad ani varování a prchá za noci potajmu za svým vnitřním určením - za černým myslivcem, to jsou tajemná vábení v nás. Kdo je přinejmenším v mládí nepoznal, kdo jimi do konce dní nežije - a nedoplácí na ně? V pozadí Viktorky, literárně vzato, stojí výjimeční jedinci ztělesňovaní v romantické literatuře, na svou vzpouru hrdí - a na ni hynoucí. Zatímco romantičtí hrdinové se prezentovali a před okolním světem hájili v dlouhých monolozích, Viktorku napsala B. Němcová jako loučení s těmi osamělci trvajícími na své pravdě. Tato nespoutaná, pak zchátralá ženská bytost v Babičce je v aktuálním časovém plánu díla bez řeči, z řečového obcování ostatních vyloučená. Všecko, co se o ní - na její omluvu - dovídáme, vychází z paměti a z pozorování obyčejných lidí v jejím okolí. V jejich očích jsou i „hřích" i „potrestání" hodny jen chápavé účasti, žádného soudu. Prý v celé romantické literatuře není obdoby pro tu míru lidské tolerance a účasti pro padlou dívku, jichž požívá Viktorka v Babičce. Koho z moderních čtenářů by takto podaný úděl „hříšnice" nebral za srdce? Kdo by si Viktorku nevztahoval k „hříšné", z korespondence povědomé Boženě Němcové (a sám k sobě)? Žádný div tedy, že se Viktorka nehodila do instrumentálního výkladu Babičky jako pokladnice lidové moudrosti. Ne náhodou také v blasfemickém úsměšku školní mládeže otištěném v Janečkově Černé sanitce vystupuje Božena Němcová jako upír rdousící děti.
Spor o Viktorku v desetiletích totality a za normalizace měl ostatně své hlubší podloží. Před první světovou válkou napsal v jedné ze svých studií o Němcové F. X. Šalda, že Viktorka je v Babičce skoro atrapa, postava vedlejší a matná. Zato o půlstoletí později v Knížce o Babičce prohlásil Václav Černý Viktorku za hlavní hrdinku Babičky. Čím vysvětlit ten obrat? Brutalitou moderního života prošlého dvěma světovými válkami a koncentráky, vratkostí „duše" a senzibility za náporů iracionality, optikou moderního umění. Když jsem počátkem devadesátých let dosáhla toho, že si češtináři v prvním ročníku přečetli, prolistovali Babičku, dověděla jsem se, že jedině Viktorka tam ještě něco člověku říká, to ostatní je passé.
Nové aktualizace Babičky provokují Velíškovy ilustrace. Vydatně k nim přispívá současné divadlo. Jak předtím „fetišistická revue" Babička brněnského Provázku, tak i chystaná inscenace Národního divadla v Praze předvádějí na jevišti starou osobu v kruhu všedního i svátečního jednání dospělých s dětmi, privilegovaných s neprivilegovanými, zámožných s bědnými, zdravých s chorými, lidí se zvířaty - to všecko v rytmu obyčejů a v řádu přírodního času. Třeba je v nás za překotného spěchu a krajní individualizace příliš osamění a potřebujeme aspoň fikci pospolitosti na divadelní scéně, abychom na chvíli nebyli tak sami.
Co z devatenáctého století je pro dnešní studenty ještě živé?
Oživitelné je všecko, co umí oživit učitel (a vydavatel).
S radostí sleduju vaši přílohu Host do školy. Tam myslím Václav Vaněk vstupuje do oživitelných míst a počíná si podle mého názoru skvěle. Vyučování češtině a literární výchova jako taková se v polistopadovém „opravování" zbavovaly čítanek a četby, a tomu je potřeba činit přítrž. - Jinak občas zaslechnu od svých kolegů stesky na to, že češtináři přijatí k bohemistickému studiu mají až na výjimky oslabenou znalost češtiny a nedostatek chuti si četbou starší beletrie mateřský jazyk osvojovat na stupeň důvěrnosti.
Jak vy jste se vlastně k devatenáctému století dostala?
Shodou náhod. Zpočátku to bylo rozhodnutí ryze pragmatické. Téma diplomní práce, když jsem z tříleté Pedagogické fakulty UK přišla do čtvrtého ročníku na Filologickou fakultu, jsem si vybírala už z toho, co v psané nabídce pro můj ročník zbylo. Téma literární kritika meziválečného období v čele s Juliem Fučíkem už bylo zadané Vladimíru Dostálovi. Ten již s tím pověřením byl na stipendiu v Moskvě. Z vypsaných témat mě lákal K. V. Rais - to byl jediný autor, kterého četl po chvilkách zimního volna můj táta a mezi čtením vzdával spisovateli chválu. Jenomže Raise už měla zadaného Hana Křelinová, dnes Pražáková. Tak jsem se upsala na téma umělecké mistrovství v díle Terézy Novákové. Zjistila jsem, že v Litomyšli je v archivu takzvaná drašarovina, autorčin materiál k Drašarovi. Tak se mi nabídla příležitost sledovat, jak se s pomocí různých zápisků tvoří autonomní epická fikce. Tehdy jsem propadla vášni sledovat literární díla v procesu geneze. Později jsem popsala textovou krystalizaci Arbesova romaneta, napsala jsem knížku o nové kronice U nás ve světle pramenů (Živé prameny), dokonce i Babičku jsem si dovolila pozorovat jako text vznikající v několika fázích a vrstvách. Bohužel s takzvanou genetickou kritikou, pěstovanou před lety v polské, německé i francouzské literární vědě, jsem se minula. Napřed jsme tu byli uzavřeni, pak bylo pozdě někam vyjet, v knihovnách četbou dohánět a případně navázat potřebné kontakty ke spolupráci.
Já jsem se vůbec dlouho zabývala literární historií jaksi na svou pěst (se zázemím důvěry i pomoci ze strany profesora Vodičky a přátel z katedry, ke které jsem patřila). Když jsem dostudovala, vznikal v Akademii věd Ústav pro českou literaturu, tam již moji vrstevníci pracovali na kolektivních úkolech. Já jsem získala místo na nově zakládané Vysoké škole pedagogické, věnovala jsem se pedagogické práci a „vědecké" úlohy jsem brala jako průpravu nutnou k vysokoškolskému působení, včetně aspirantury. Chodívala jsem do Ústavu pro českou literaturu na diskuse, ale na uplatnění ve vědecké komunikaci hodné toho jména jsem nepomýšlela. Věda jako řehole, jak jí rozuměl profesor Vodička, nebyla zrovna pro ženy, natož pro vdané. To nemíním jako pozdní kritiku ani sebekritiku, jen připomínám pojetí vědecké práce, postavené na jedinečně nadaných a výkonných osobnostech, které s profesorem Vodičkou sdílelo jeho přátelské okolí.
Bližší kontakty s vědecky nejprůbojnějšími a činnými vrstevníky, které jsem během času získávala jaksi bezděčně (a vděčně), se pro mne usoustavnily až za normalizace, když mě mezi sebe pozvali „medvědáři", skupinka žáků Jana Mukařovského, scházející se po bytech k vědeckým diskusím. Tehdy jsem si už byla vědoma toho, že pro bohemisty vzdělávající se na FF UK mám úlohu převozníka. V bytových diskusích jsem získávala nové odborné i mravní podněty pro tu roli. Snažila jsem se i v proseminářích k devatenáctému století uvádět studenty do myšlenkového světa Jana Mukařovského, Felixe Vodičky, Milana Jankoviče, Miroslava Červenky...
Ale snad ještě k volbě devatenáctého století. Již při psaní diplomní práce jsem poznala, že svou potřebu žít slovesným uměním a pronikat do jeho tajemství si mohu dopřát nejen na dílech moderních, na první pohled lákavých. O ta vzdálenější se musí člověk jen víc ucházet, aby se mu otevřela. Získává tím ovšem šanci toto přiblížení přenášet na druhé, to je radost sama o sobě. Za normalizace jsem byla ráda, že se mohu zabývat devatenáctým stoletím, protože jako nekonjunkturální nebyla literatura devatenáctého století až na výjimky tolik politicky sledovaná. (Literaturu novější až současnou bylo vděčné vnášet do seminářů k úvodu do teorie literatury.) Tak jsem se věnovala Jakubu Arbesovi a za postavení mimo pedagogickou službu jsem napsala monografii o Aloisu Jiráskovi. Nikdy mi přitom nešlo a dosud nejde o detailnější prokreslování známých portrétů, o prosté rozšiřování znalostí, ale o hledání metodik a zorných úhlů vědecky produktivních a v oboru šíře použitelných i při popularizaci. Sledovala jsem proto dost soustavně teorii prózy a vyprávění (a těším se sledováním dnešní naratologie). Velkou inspirací mi po delší čas byla teorie literární komunikace, propracovávaná v Trnavě, a sémiotika Tartuské školy, kterou od pramenů znal V. Macura, ochotný půjčovat nedostatkové sborníky. K pozorování intertextuality jsem orientovala seminární práci v prvním ročníku, kam tehdy patřil Jiří Homoláč, sotva jsem stačila jen vhlédnout do odborné literatury na dané téma. Dnešní tendence pěstovat literární vědu či teorii o sobě a literární dějepis orientovat nejspíš ke kulturní historii nebo ke komparatistice je podle mého názoru vzdálená praxi, v níž se rozvíjela inspirativní Pražská škola, doma silná a působivá i tím, jak pronikala svými zásadními impulsy do pedagogické praxe. Snad to odpovídá potřebám globalizujícího se vědeckého provozu, jen nevím, zda na to nedoplatí schopnost vnímat slovesné umění v našem domácím prostředí.
K Boženě Němcové jsem se pořádně dostala, když mě oslovili v roce 1994 z Českého spisovatele, abych jim sestavila čtenářský výbor z dopisů, který se vejde do malé a levné knížky, po jaké je poptávka. Během příprav mi sdělila paní redaktorka Nováková, že výbor může být větší, že by mohl být ilustrován. Napadlo mě, že Lamentace by mohl ilustrovat jediný Jiří Kolář, ale ten byl tehdy ještě ve Francii. Nakladatelství ho oslovilo, on nadšeně souhlasil a vyšla krásná knížka, která mohla mít vícero dotisků, kdyby Český spisovatel právě nekončil. Zůstala velká kolekce koláží J. Koláře na téma Pocta Boženě Němcové.
Při sestavování Lamentací jsem si uvědomila dluh české literární historie vůči korespondenci. (Upozornila na to i Zuzana Rothová v jednom sborníku německých bohemistů o Babičce B. Němcové anketou, kterou oslovila přední české spisovatele v emigraci a v disentu.) Spolu s profesorkou Alenou Macurovou jsme vedly výběrový seminář o korespondenci B. Němcové. Objevili se zájemci o látku, například Lucie Římalová, Robert Adam, Stanislav Wimmer, společně jsme již za přípravy edice získali do týmu mně dříve známou a milou historičku Magdalénu Pokornou. Korespondence Boženy Němcové našla odezvu, před Vánoci 2007 vejde do oběhu závěrečný čtvrtý svazek. Osobně jsem při té práci uplatnila, co jsem jako literární historička za půlstoletí své práce v oboru vyzkoušela a pochopila - ale s ničím z toho jsem nestačila. Díky tomu někdy až úmornému průzkumu textů od „podlahy", od rukopisů, od spletí osobních a literárních dotyků a časových vazeb, od potřeb rodin za všedního dne plně rozumím hlasům, že literární historii u nás je potřeba vyvést ze zúžených kolejí, uplatnit a rozvinout její metodiky v terénech dlouho ležících ladem. Některá moje dílčí vykročení v tom smyslu představí knížka studií o Boženě Němcové, kterou vydá nakladatelství Academia (a chce se mi v tom pokračovat).
Už na začátku našeho rozhovoru jste se zmínila o tom, že se obraz Boženy Němcové v průběhu let měnil. Jak?
O to, čemu říkáme „odkaz", se začal vést napjatý spor ještě před spisovatelčinou smrtí. O druhém, posmrtném životě, utvářeném kulturní pamětí, zatím víme jen sem tam něco. To by chtělo samostatný, moderně orientovaný výzkum. V této chvíli nemáme, pokud vím, ani evidenci pohlednic s podobiznami B. Němcové, víme o nich jen z náhodně získaných jednotek. Bibliografie J. Uhlíře, která by mohla v mapování druhého života směrodatné osobnosti podstatně pomáhat, zatím leží ve strojopisné podobě v autorově archivu.
Ale abych jen nelamentovala nad tím, co chybí. Některé změny v obrazu Boženy Němcové pamatuju. V terénu vyprahlém opakováním frází o spisovatelce bojující, oslavitelce české lidové moudrosti se ještě koncem osmdesátých let osvěživě ujímala hypotéza o utajeném urozeném původu Boženy Němcové, doprovázená pochybnostmi stran jejího data narození. Helena Sobková svou poučenou argumentací strhla širší kulturní veřejnost k těmto sotva kdy uspokojivě zodpověditelným záhadám. Tajemství Barunky Panklové v jejím podání tak, zdá se mi, omezilo polistopadové otázky, jak vymaňovat velkou osobnost z přediv ideologických manipulací, na hrstku odborníků. (Jakási rozprava na dané téma proběhla začátkem devadesátých let v Památníku národního písemnictví za účasti snad Z. Rothové, D. Hodrové, V. Macury - to vím jen z doslechu.)
Zjev evropského formátu, jakým je B. Němcová, bylo za polistopadového zpochybňování celého českého obrození sotva možné oživit jen efektními domněnkami stran nelegitimního původu a spory o zápisy školní docházky Barbory Panklové. O důvod více pro „nás pět" zpřítomnit v nebývalé úplnosti korespondenci. (V našich stopách vyšel nedávno v knižnici Tschechische Bibliothek v Německu reprezentativní - první a skvěle koncipovaný - čtenářský výbor z dopisů Boženy Němcové.)
Když jsem v roce 2005 při jubileu prvního vydání Babičky objížděla s přednáškami naše města (včetně Bratislavy a Košic), otázku stran původu její autorky jsem slyšela jen jednou. Mohla jsem starou paní uklidnit, že ve všech písemnostech, které nám při přípravě vydání dopisů procházejí rukama, se nenašla ani jediná, která by domněnky H. Sobkové a dalších autorů na poli původu a věku velké ženy potvrzovala. Ostatně pokud by tvůrkyně Babičky byla odloženým dítětem urozených osob - přitakala mi ta paní -, tím větší síla české společnosti, že si v tomto talentu našla svou mluvčí, svou hvězdu.
Nedávno vznikl německý film zachycující „příběh" Boženy Němcové z konce života, pojatý spíše z té ženské stránky...
To je tendenčně feministický obraz Boženy Němcové. To není česká Němcová, sužovaná a usoužená také politickými represemi a tísněmi, jimž byla vystavena naše literatura její chvíle. Řekla jsem to paní režisérce. Ona mi sice naslouchala se zájmem, ale to už vybírala herce pro film a začala natáčet. Kdyby film respektoval české limity a výboje ženské emancipace, byl by zajímavější pro nás i pro zbytek světa. Takto vznikl univerzální - chvílemi drastický - příběh o krásné tvůrčí ženě týrané vlastním manželem, která v ústí života pozbývá schopnost psát. Už úvodní obraz, kdy jde Němcová zavěšená do manžela na vernisáž Babičky, je falešně kašírovaný, když víme, jak byla Babička vydávána a že Němcovou tehdy sledovala policie. Tyto české determinanty paní režisérka neznala, svůj filmový obraz tedy atraktivizovala motivy mučení vyčerpaného ženského těla a duše.
Spor mezi „kosmopolitním" a národně sebestředným, ne-li provinčním obrazem Němcové je další rovinou spisovatelčina posmrtného osudu. Jednou si ji dávali do štítu úzkoprsí národovci, jindy byla brána jako autorka evropská. Jak se na to díváte vy?
V korespondenci ji poznáváme a představujeme jako moderní českou občanku, která spoléhá na realizovatelnost rovnosti, volnosti a bratrství ve sjednocující se pospolitosti svéprávných národů. V tom duchu sledovala také moderní tehdejší literaturu a inspirovala se jí. V tom duchu také vedla s krajním nasazením své děti. Starala se o jejich profesní přípravu včetně znalosti jazyků, aby byly s to se prosadit ve společnosti rovných možností.
Nedávno se k této věci s ideologickou příkrostí a předpojatostí vyslovil mně jinak dávno sympatický Václav Bělohradský. Napadl jako dílo česky sebestředné a omezené Babičku (aniž si ji myslím předtím nově přečetl). Prý vedle Paní Bovaryové je ta naše próza „katolický, prorakouský, ruralistický kýč, vytrysklý z životní tragédie vzdělané české ženy". Kýč „populistický", v němž „rozhovor babičky s císařem Josefem [...] je matkou všech politických kýčů", v české literatuře prý vůbec přebujelých. - Škoda že svou úvahu na téma nejvlivnějších knih pan Bělohradský začínal známou pravdou, že jedna kniha relativizuje svými účinky druhou už tím, že jedná o jiném a je napsaná jinak. Tím, že vzápětí popravil Babičku ve jménu Paní Bovaryové, svou výchozí tezi zradil a zaujal roli ideologicky předpojatého soudce. To prospívá komu? Čemu? Malověrnosti je v nás Češích vždycky dost.
Zmínila jste se o tom, že i strukturalista Felix Vodička včlenil do svého obrazu Němcové její dopisy, spojil tedy dílo, aktem vydání od autora odpoutané, s privátním projevem jedinečné a smrtelné osoby autora. Lze to zobecnit a říci, že autorům z devatenáctého století lze dnes porozumět či přijít na chuť především skrze jejich memoáry a písemnosti prvotně neliterární?
Asi to nelze paušalizovat, ale něco na tom je. Memoáry, dopisy a zápisníkové črty jsou bezprostřednější než dílo stylizované v duchu jisté dobové poetiky. Markantní je to u takového Svatopluka Čecha, ale i u Julia Zeyera, o Otokaru Březinovi nemluvě. Bohužel neexistuje ediční řada předkládající v uvážlivém a komponovaném čtenářském výběru dopisy „známých" činitelů duchovního života devatenáctého století. Přitom miniaturizovaný výbor z dopisů skvěle prezentovaný stanicí Vltava Českého rozhlasu vyvolal nedávno odezvu zcela mimořádnou.
Co z devatenáctého století vás dnes ještě přitahuje kromě Němcové?
Víte, já už nemůžu mluvit o svých libostech, ty si dopřávám čtenářsky. Už bych měla mluvit jen o svých nedodělcích a dluzích. Připravila jsem výbor z korespondence Jakuba Arbesa, který za korektur uvízl v Odeonu, když se rozpadal. Mám k tomu spoustu poznámek a otázek, podobně jako třeba k Aloisu Jiráskovi, o kterém jsem napsala monografii, když jsem od roku 1985 nesměla učit, a leccos „přebylo". Nemyslím na látku, ta je vždycky bezbřehá, ale na metodologické problémy, které jsem sledovala a chtěly by být domýšleny z mého nadhledu a s pomocí dnes bohatě zpřístupňované odborné literatury. - Svůj dluh mám vůči Gabriele Preissové. Nebýt mého polistopadového návratu k pedagogické práci (a příklonu k Němcové, s tím souvisejícího), už bych byla připravila k vydání memoáry této velké ženy a třeba i její monografii (a nehněval by se na mě pan profesor Pavel Preiss).
Co z literatury devatenáctého století zůstává podle vás zatím nevyužito? V čem může být literatura devatenáctého století blízká dnešnímu čtenáři?
Ani češtinář vybavený uměním učit a erudicí, respektovaný svými studenty, by asi neměl upustit od četby vybraných textů - a neměl by o žádném jmenovaném literárním díle studentům sdělovat, že za čtení nestojí. Ve Svěrákových Vratných lahvích je ovšem učitel, který recituje a diktuje deváťákům jedinou báseň Vrchlického, málem vypískán a znechucen, opouští školu a hledá si jiné možnosti služby mezi lidmi. - Jáchymu Topolovi se prý moc líbil Vesnický román, když si ho nedávno otevřel. Co podobné dotyky vyvolávat soustavně? Host se o to pokouší, mohl by se přidat další časopis nebo rozhlas. - Řada děvčat, která se v devadesátých letech vracela z pobytů v zahraničí, kde pracovala třeba jako au pair, mi svěřovala, že potřebují číst literaturu devatenáctého století, protože to je pro ně domov, svět, kterému rozumějí a je jim nějak antropologicky blízký. Ale čas běží a pro literaturu zrovna nepracuje.
Co vás osobně zaujalo ze současné literatury, z časů J. Topola a M. Viewegha?
Já byla od mlada čtenářkou Milana Kundery a zůstávám mu věrná, snad se po letošku ještě dočkám jeho Spisů v češtině.
Oba vámi jmenované autory si dopřávám soustavně a fandím jim, ctím a čtu všecku Danielu Hodrovou. Z románů nedávného času mě oslovilo Hájíčkovo Selský baroko, vyznávám Sylvu Fischerovou a čtu od ní pokud možno všecko, nedávno jsem obdivovala atmosféru klubu, kde první tři sbírky svého nového nakladatelství uváděla Tereza Riedlbauchová, též moje básnířka.
Žít literaturou je vůbec štěstí, říkávám si, a vlastně to nic nestojí a ruka udrží knížku, když třeba nohy pro ten den vypovídají službu.
Prof. PhDr. Jaroslava Janáčková, CSc., emeritní profesorka Filozofické fakulty Karlovy univerzity. Zabývá se - jako vykladačka a editorka - především českou literaturou devatenáctého století. Je autorkou mimo jiné těchto knih: Arbesovo romaneto (1975), Stoletou alejí (1985), Alois Jirásek (1987), Román mezi modernami (1989), Česká literatura 19. století. Od Máchy k Březinovi (1994). V poslední době se věnuje dílu B. Němcové, konkrétně ediční přípravě autorčiny korespondence.
Ptali se Miroslav Balaštík a Jiří Trávníček
