Michal Spáda
V jednadvacátém století je objevování nových autorů už spíše zapomenutým sportem. Nemám tím na mysli autory mladé, kteří se snaží prosadit publikováním ve všech dostupných formátech a médiích, ani autory starší, kteří s příchodem podzimu života zalitovali dnů promarněných za kulečníkovým stolem a pustili se s mírným zpožděním či novým pseudonymem do psaní. Mluvím o autorech, kteří píší celý život, nejlépe v nějakém zastrčeném koutě, desítky let pilují své opusy navzdory zavržení a opomíjení nevděčného světa, obklopeni intimní atmosférou čtyř zatuchlých stěn.
Přesně takovým spisovatelem je Miroslav Šustek, šedesátiletý obyvatel polorozpadlého domu na předměstí Žiliny. S psaním začal před více než čtyřiceti lety a svět literatury se mu, jako člověku, který pobíral invalidní důchod dřív, než se vůbec stačil dostat do produktivního věku, stal realitou jaksi hmatatelnější než společenský život, od něhož byl postupně víc a víc izolován - ať už svým specifickým postavením nepracujícího člověka ve vesnickém mikrosvětě (což vzbuzovalo navzdory jeho zdravotním potížím a neradostným životním podmínkám spíše závist než soucit), kritickým vztahem k bývalému režimu nebo s věkem postupující pověstí podivína (k níž později přidal i poněkud poustevnické vzezření).
Spřízněné duše nalezl Šustek v knihách autorů hrůzy a tajemna z devatenáctého a první poloviny dvacátého století, jejichž dílům se pokoušel (po mladickém období pokusů o romantickou prózu a napodobování tvorby Karla Maye) přiblížit ve vlastních povídkách. Ty se mu staly formou seberealizace, rozptýlení, ale v některých případech i prostředkem, jak se dostat k textům, o nichž se doslýchal v doslovech knih jiných, jež však pro něj byly za daných okolností nedostupné (tak si Šustek sám pro sebe napsal Stokerovo Doupě bílého červa a bezpočet jiných).
Stránky starých sešitů plnily nejdříve příběhy, které byly věrné námětům a stylu psaní Šustkových vzorů, později se ale přidaly i humorné verše a anekdoty (v nichž jediných sám autor spatřoval jakousi šanci na uveřejnění) a opatrně alegorické satirické výpady proti socialistickému zřízení (v jehož očích byl Šustek považován za parazita společnosti).
Pod vlivem makabrózního množství načtené literatury a nabytých vědomostí, sice značně nesystematických, ale přesto encyklopedických, se Šustek začal více než na hrůzu reprezentovanou nelidskými monstry klasického hororu orientovat na příšery lidské mysli, na tenké hranice mezi fikcí, realitou a halucinací. Místo upírů se v nich objevují postavy jako muž, který se obává postupujícího šílenství a nemůže se rozhodnout, zda má jeho žena skutečně milence a plánuje s ním manželovu smrt, anebo toto podezření existuje jenom v jeho hlavě.
Třetí období autorovy tvorby nastupuje zhruba po roce 1989. I když Šustek úplně neopouští dříve uvedené typy textů, tíhne nyní spíše k parodii. Tyto novější povídky charakterizuje návrat k tématu klasických monster, nesčetněkrát opakovaný syžet pouti na strašidelný hrad, zámek či jiné místo výskytu nestvůr, svérázný hrdina s částečně autobiografickými prvky a jazyková pestrost, která zahrnuje četné užívání idiomů, regionálních a nářečních výrazů či dokonce neologismů. V druhé polovině devadesátých let z několika prototypických hrdinů tohoto typu povídek vykrystalizovala postava pana Rafina.
V roce 2000, po dlouhém období psaní bez naděje na vydání, byl Miroslav Šustek konečně objeven nic netušícím budoucím teatrologem Petrem Pálušem, který se při procházce kolem jeho domu zastavil, aby obdivoval velký topol, v jehož stínu Šustek píše svá díla. V té době měl u sebe autor několik stovek povídek v rukopisu. („Dovedu se ohodnotit," řekl později v dokumentu Difúzny rozhovor. „Napsal jsem asi tisíc povídek. Z toho asi pět set jsem vyhodil.")
Konfrontováni s počtem Šustkových povídek a jeho velice osobitým stylem jsme s Petrem Pálušem uvažovali nad možnými způsoby, jak autora dostat k (alespoň nějakým) čtenářům. Poněkud pokročilejší věk a svérázné zaměření textů Šustka jaksi znevýhodňovaly v literárních soutěžích určených pro začínající (a nezřídka dle regulí soutěže i nezletilé) autory, z těch větších akcí pak připadaly v úvahu především obecně orientovaná Poviedka (s obrovskou konkurencí) a Cena Gustáva Reusse organizovaná slovenským nestorem teorie (nejen) literární fantastiky Ondrejem Hercem. Bohužel, jakkoli je Šustkova tvorba jako celek nesmírně zajímavá a ve svém rozsahu i ohromující, rozdělena na jednotlivé texty a navíc provázená velmi svérázným smyslem pro humor se ukázala být příliš podivná a archaizující nejen pro žánrově nevyhraněného čtenáře, ale i pro užší obec příznivců fantastiky. Šance na samostatné vydání byly nízké (i v současnosti čtenářsky nejúspěšnější slovenský autor fantastiky Juraj Červenák vydává své knihy z komerčních důvodů výhradně v češtině, výjimkou je v tomto ohledu snad jen Michal Hvorecký, jehož knihy ale výrazně vycházejí z populární kultury a blíží se k mainstreamu), a tak kolem Šustkovy tvorby vznikl v letech 2000-2004 internetový hororový magazín Hlboký hrob.
Po ukončení vydávání magazínu, kde se kromě Šustka objevili i další noví autoři (Dušan Fabian, Michal Jedinák, Gabriel Pleska), se (byť omezenou) popularitu Hlbokého hrobu podařilo nástupnickému občanskému sdružení Mastodont využít formou spolupráce s vydavatelstvím Artis Omnis, nejdřív společným vydáním antologie nejzajímavějších textů z původního magazínu pod názvem Neželané dedičstvo po neobľúbenom strýkovi (2006) a posléze vznikem samostatné ediční řady Margo, která má v objemu tři až pět knih ročně prezentovat hodně neobvyklá, ale o to zajímavější zákoutí slovenské literární tvorby.
Prvním svazkem nové edice je Šustkova sbírka Nie ste vy náhodou ten chýrny pán Rafin? (2007), cyklus povídek, které spojuje postava hlavního hrdiny, stárnoucího lovce záhad Adalberta Rafina. Svým vyzněním si bere nejvíc ze Šustkových parodií, ovšem s četnými přesahy do starších období a mnoha interpretačními vrstvami (pan Rafin se v rámci svých příhod několikrát potká se samým Šustkem, přičemž v jednom případě text pokračuje tak, že ho Šustek po hádce s postavou „dopíše"; na několika místech je naznačeno, že je možná pan Rafin duševně nemocný a své příběhy si vymýšlí; autorská řeč je v přímém protikladu k tvrzením postav apod.). Sám Šustek se v současné době věnuje zejména psaní duchařských minipovídek, které svým rozsahem zřídka překračují jednu či dvě strany některého z jeho pověstných sešitů.
Pro toto krátké seznámení se (slovy literárního teoretika Miloše Ferka) zřejmě posledním skutečně objeveným slovenským autorem jsme zvolili z ohromného množství povídek čtyři texty. „Acherontia atropos", která pochází ze Šustkova nejstaršího, klasického období, vyšla původně ve sbírce Neželané dedičstvo po neobľúbenom strýkovi a reflektuje Šustkovu lásku k starým mistrům žánru; pozdější, psychologičtěji laděný text „Pokoj slepé ženy" dosud tiskem nevyšel. „Ďáblův smích" a „Krchovská záhada" pocházejí z rafinovské sbírky a (především druhá jmenovaná) jsou ukázkou autorova smyslu pro černý humor.
