Jaromír Typlt nepatří mezi českými literáty k tajně slavným solitérům; setkal se s ním docela jistě už i ten, kdo přeslechl jeho hlučný nástup na scénu zkraje devadesátých let. Jenže tento Typlt jménem Jaromír jako by si už mnoho let vyšlapával svůj vlastní chodníček a dokonale se míjel s trasami, kudy se v chumlu běží na bítovy, pro magnesie či ke dveřím prestižních nakladatelství. Jak se říká - dělá si to svoje. Jeho webové stránky otevírají řádky o tom, že „se od dětství vyznačuje nenapravitelně vadným úchopem tužky; psané slovo doslova protlačuje přes masíčko prstů". Je to jen bonmot, ale přesně vyjadřuje, že tenhle básník je umanutý a po srsti vás hladit nebude. Zná to každý - jsou autoři, kteří vám za to nestojí, ale jsou i takoví, se kterými vám stojí za to nesouhlasit a s jejich (ne)přijetím se trochu potrápit.
*
Překvapilo mě, že jsem tě předloni potkal coby soutěžícího ve finále Slam poetry - měl jsem za to, že si literární aktuality držíš od těla...
Potřeboval jsem si sám sebe trochu prověřit. Slam poetry ve mně od prvního ročníku vyvolávala ostrou averzi, protože jsem z ní cítil populismus směřující z hospod rovnou do komerční televize. Tak se předveď, básníku, ve třech minutách! Jenže najednou se vkradla pochybnost, jestli si tenhle odstup nedržím tak trochu i ze strachu o sebe jakožto takzvaně „zavedeného autora": dokázal bych překousnout neslavný propad třeba už někde v základním kole? A pak jsem si taky čím dál víc uvědomoval, že mě to vlastně láká. Vždyť stejně jako Slam poetry pokouším se i já už asi deset let různým způsobem rozbíjet uspávací nudu autorského čtení, přibližovat ho divadlu a hudbě, živé performanci. To už prostě nešlo, abych si nevyzkoušel, jestli s tím můžu obstát i v bezprostředním sousedství všech těch konferenciérů, improvizátorů a raperů.
A jak jsi obstál?
No byl to, jak si jistě vzpomínáš, debakl, v tom finále jsem vyšuměl úplně do šediva. Recitátor s papírem v ruce, nemá smysl si to zapírat. Ale jsem rád, že jsem dostal takhle nandáno, protože mě to donutilo řadu věcí přehodnotit. Třeba ten papír v ruce. Jestli chci svoje čtení opravdu proměnit v hereckou akci, tak ten papír prostě překáží. Proto jsem se oba své texty ze Slam poetry nakonec naučil nazpaměť, a někdy je až k neuvěření, o kolik víc toho do lidí přechází, když jim to nečtu, ale mluvím na ně jakoby přímo, z toho okamžiku, ve kterém spolu jsme. Jeden z těch textů, Podivné přátele, jsem si také namluvil a nastříhal jako radiofonickou nahrávku, což je v tomhle případě vlastně odpovídající forma zveřejnění, protože jsem to už od začátku psal pro živý přednes, a ne pro otištění. Vlastně se mi Podivní přátelé na papíře ani moc nelíbí.
Má ještě šanci knížka a zážitek z četby, nebo budoucnost patří charismatickému autorovi na pódiu?
Budoucnost patří slepému pěvci Homérovi.
To je teda odpověď!... Jako osoba je to... Spíš silueta někde v příšeří, hodně vzadu. Představuješ si někdy zánik naší kultury?
Ještě před takovými deseti lety jsem si myslel, že je to moje téma. A dneska si to nevěřím. Ale tím Homérem jsem kupodivu vůbec nemířil k žádné katastrofě, naopak jsem myslel na takzvaný „prazáklad", na to, co stálo u počátků a vždycky znovu se to prosadí, zatímco my zabíjíme čas ve spekulacích, jestli budoucnost patří básníkům s plochou obrazovkou nebo s hlasovým samplerem... Určitě v lecčems procházíme přelomovou dobou, ale zrovna Slam poetry do toho nic moc nevnáší. Vždyť je to jen pivní hra na něco, co kdysi uměl každý trubadúr. Nemluvě třeba o Majakovském, ten by vystoupil jednou a bylo by vyslamováno.
Vadí ti citace, parafráze, recyklace - retro? Nemáš někdy zoufalý pocit, že se v umění už vůbec nic neděje?
Děje se toho až přespříliš. A to je právě asi důvod, proč se nakonec zdá, že se neděje nic. Na žádnou velkou událost není prostor. Myslím si totiž, že událost dělá vždycky spíš takzvané „publikum" než umělci. Jde vlastně o ochotu připisovat něčemu význam, věnovat tomu čas, inspirovat se. A taky citovat, recyklovat, vytvářet parafráze... Jinými slovy - rozšiřovat mem. Ve skutečnosti je tu přebytek uměleckých děl, ze kterých by se klidně mohla událost stát, kdyby se ovšem našlo dost lidí, kteří by vstoupili do hry. Jenže kde dřív bylo zajímavých hraček jenom pár, teď se jich válí hromada. A jestli umění ztrácí v něčem dech, tak je to boj s rostoucí otráveností publika. Nakonec se za každou cenu hledá společná řeč - a která to asi je? Čím dál víc už jenom ten balast, který nám všem, jednomu každýmu, natloukli do hlavy obrazovkou. Všechno to retro je v zásadě jen nostalgické vzpomínání na staré reklamy.
Vidíš tohle i v poezii?
Vždyť to sám znáš. Když chceš poradit nějakému začínajícímu autorovi, co má vyhodit ze své sbírky, mezi prvními jde obvykle pryč báseň o Vincentu van Goghovi. Nějaká taková tam skoro vždycky je. Pocta uříznutému uchu, havranům nad polem a nepochopenému šílenému géniovi. Kdyby to někdo sbíral, vydalo by to myslím na jednu další obludnou antologii... Ale kromě toho, že všechny ty básně jsou na jedno brdo, je na tom zarážející právě ta oddanost nejprodávanější ikoně přehlíženého tvůrce. Skoro nikdo z básníků nehledá svého současného přehlíženého malíře, aby napsal o něm nebo o jeho obrazech, „objevil je" pro ostatní, kteří o nich nic nevědí. Ne. Raději zbásňuje jakési nadčasové, uznávané přehlížení, o kterém většina lidí musí něco tušit, protože se na něm už skoro sto let přiživují noviny, filmy, výtvarná nakladatelství a cestovní kanceláře. Z básníků se tak v jejich naivitě stává prodloužená ruka reklamy a průmyslu.
To těm mladým křivdíš a chceš po nich moc. Člověk, aby dozrál, musí se napřed chytit nějaké ikony, věci si zjednodušit... Vzpomeň si na mladého sebe sama...
Já vím, že jsem si právě naběhnul. Dalíovské „utrpení mladého Typlta" si dnes zaslouží už jen útrpný úsměv. Musela mi vytřít oči realita polistopadového kšeftu, abych uvěřil, že Dalí se doopravdy odporně prodával a že to nebyla žádná forma poetického sebeobětování, jak jsem si původně myslel. Ono to tenkrát přece jenom mělo trochu jiné souvislosti. Nechci se nijak omlouvat, zkušenější mě od začátku varovali, ale v době, kdy mi bylo šestnáct, a zvlášť na maloměstě, se nabídka v knihkupectvích opravdu dost lišila od té dnešní. Každej špatně reprodukovanej obrázek rozteklejch hodin byl pro mě zjevením, nemluvě o pohlednici nebo plakátu, natož monografii! A tak jsem o tom psal, abych si aspoň jakousi domácí náhražkou vynahradil, čeho byl kolem mě nedostatek: Kafky, Dalího, Plastiků, hororu, pornografie... Celá moje první knížka próz, Pohyblivé prahy chrámů, byla vlastně „poptávkovým katalogem" téhle díry na trhu, dnes už víc než zaplněné. Proto taky ztrácejí smysl jakékoliv úvahy o novém vydání. Je z toho dneska starý salát.
Tys byl na začátku devadesátých let hýčkaná literární hvězda, později ses stáhl trochu do ústraní; jednak geograficky, jednak publikačně. S tvými posledními texty si recenzenti zřejmě nevědí rady, a myslím, že ani čtenáři...
Víš, pro mě je vždycky zvláštní dostat svůj život takhle ve zkratce. Navíc s tím podivuhodným slovem „ústraní". Jeden soused z Paky, který to takhle slyšel v rádiu, dokonce nelenil a zašel za mnou, že se chce podívat, jak vlastně vypadá básník v ústraní... A já bych mu to byl docela rád dopřál, koneckonců by to byl málem ideální stav, vždyť určitě znáš Lao-c'e a jeho větu „Moudrý vykoná své dílo a odejde do ústraní".
No...
Neříkejte dvakrát, že jo. Jenže potíž je v tom, že já jsem nevykonal žádné opravdové dílo, ale jenom se hloupě producíroval. A tak jsem rád, že už na mě není tolik vidět. Ta trapnost ze sebe sama je pro mě totiž vůbec nejnesnesitelnější. Když si vzpomenu, jak jsem si neviděl ani na špičku nosu a opravdu si myslel, že s mým vstupem se dějiny literatury daly do pohybu! Úplně trnu, kdykoliv někdo sahá po mých starých textech - protože vím, kolik tam najde pózy, přepjatosti, sebezalíbení, slovních zrůd! To slavné „ústraní" je vlastně nápravné zařízení, kde si to odpykávám. A není mi v něm zle.
To zní sebekriticky, ale trochu jsi mi utekl z lopaty - zajímalo mě ne to, jak s odstupem vidíš své tehdejší psaní, ale jestli ti nechybí takzvaný zájem, který jsi musel okusil. Tvoje poslední věci... Možná to bezděky vyjádřil Jiří Rulf v glose v Reflexu. Uvítal tvou knížku že ne zas až - jako že blahopřeje, ale že to stejně nepochopí ani kritika, ani čtenáři...
Podívej, jedno je jasný: autor jako já nepatří do centra pozornosti, protože ji nemá čím uspokojit. „Znám se přece, všem nemám co nabídnout!" říkám v textu Podivní přátelé. To, co mě zajímá, budí u většiny lidí rozpaky, a dokonce i odpor, když začnou mít pocit, že se jim to vnucuje. Takže ve vlastním zájmu bych se měl držet stranou. Stejně jako mě v literatuře nejvíc zajímají texty takzvaně okrajové, i já sám jsem autor patřící na okraj. Samozřejmě mi není jedno, že se z mých nových knížek stávají propadáky - vždyť třeba po že ne zas až nikdo ani nevzdechl. To se snad nedá nazvat ani hrobovým mlčením, co pak následovalo. Ale pokud na sobě tu a tam opravdu zaznamenám, že mi schází ten „zájem" a „úspěch", beru to jako chvilkový výpadek sebekontroly a sám sobě se za to posmívám. Bez ohledu na vlastní ješitnost - tohle přece nejsou věci, na kterých by doopravdy záleželo.
Na čem záleží?
Při hovoru v noci po jedné vernisáži mi grafik Honza Měřička, mimo jiné spoluautor že ne zas až, řekl úžasně osvobozující větu: „Úspěch je to, když se trefíš." To je opravdu jediná definice, kterou má smysl se zabývat, s každou jinou jenom honíš vítr po louce. Úspěch je okamžik, kdy přesně vystihneš to, co ti vězí v hlavě.
...a s výsledkem třeba zůstaneš úplně sám. Spousta takových kumštýřů žije v sebeklamu - to, co dělám, je dobré, jelikož lidi mě chtěj. Na druhé straně, není ale podezřelé dílo, které zajímá dvě stovky - ale často spíš padesát - lidí?
Jak by nebylo? To, že se trefil, si totiž může myslet kterýkoliv zoufalec, a člověk nutně ztrácí jistotu, není-li pouhým zoufalcem i on sám. Proto je dnes téměř každý český autor, když s ním o tom začneš mluvit, hluboce otrávený z celého literárního dění, z časopisů, ostatních autorů a vůbec ze všeho, co ještě vzniká. Král samozvanec v hrůze utíká do „ústraní" před davem dalších králů samozvanců, kterým nechybí vlastně nic, jenom ta říše, kde by došli uznání. Tohle mě moří už dlouho, ale neumím to opustit a neumím to změnit.
Kompenzuješ si to tím, že se snažíš postarat se i o další, tvému srdci milé autory? Sebejistý tvůrce se zabývá hlavně sám sebou...
Starám se jen o to, co mě samotného povzbuzuje. Musím zahořet nadšením. Takže to není únik ani sebeobětování, pozor! Je to potvrzení mých vlastních snů z nečekané strany - najednou přijde někdo, kdo do důsledků realizoval určité zdánlivě šílené možnosti, které mě samotného odedávna přitahovaly. Žiju pak tou radostí z nálezu, ohromením, a cítím, že tohle musí přese mě projít dál a dostat se k lidem.
A prochází ti to?
Vysmívaná Hana Fousková byla nakonec za poezii nominována na Magnesii Literu a slyšel jsem už i několik takových těch bájně neuvěřitelných příběhů, jak lidi tahají její sbírku pořád s sebou v náprsní kapse a čtou z ní po nocích přátelům. Zdeněk Košek, vládce počasí na planetě Zemi, se zase stal hvězdou sbírek art brut a jeho meteorologické obrazce putují po výstavách i daleko v zámoří. Teď je „na cestě" František Novák z Lomnice nad Popelkou, autor těch nejpronikavějších a nejzábavnějších blábolů, které znám. U něj vidíš, jak si genialita hraje na schovávanou přímo v jádru nesmyslu. Při čtení těchhle textů zažívám překvapení tak nevídaná, že mi většina současné literatury v tu chvíli připadá naprosto bez fantazie, bez radosti a bez odvahy.
To přeháníš...
Přeháním. Vždycky přeháním. Ale ten momentální pocit bejvá opravdu takovej. Obdivuju něco, na co bych si sám netroufl. Se zahanbením si musím přiznat, jak se držím zpátky, abych úplně neztratil půdu pod nohama, zatímco tihle outsideři se bez ohlížení derou co nejblíž k tomu bodu, kde přebývá „nic". A právě tam podle mě nejvíc o „něco" jde.
Napadá mě, že jsi jako autor nikdy moc nečerpal ze své privátní sféry. Nemá to podle tebe smysl, tahle intimní lyrika?
Jednou o tom, že na mě padl stesk a věci působí tak nějak cize, a podruhý zase o tom, že s důvěrou přijímám všechno, co přijde? Těchhle básní jsou přece kádě, co by mohla přinést nějaká další? A navíc, ve chvíli, kdy se ze mě něco takovýho chce dostat ven, beru si do ruky kytaru. Chvění strun je mnohem výstižnější, a navíc nezanechává stopy. Takže tvůj postřeh musím potvrdit: i báseň mě zajímá hlavně jako druh fikce. Což je jeden z důvodů, proč to u čtenářů vázne.
Taky asi nerad posloucháš cizí sny - takové fikce jsou pro mne právě tak ne-zajímavé. Přijde mi, jako bys to sám tušil, nebo dokonce věděl a řešil to tím, že jednou nabídneš svůj text jako autorskou výtvarně-textovou koláž, jindy ve scénickém obalu, či zase jako zvukový track, ve kterém se opíráš o možnosti techniky...
Zpíval bych svoje texty s kapelou, kdybych ve svém životě narazil na ty pravé „einstürzende neubauten". Přiznávám otevřeně, že v posledních letech žiju s pocitem, že jsem se minul s tím, co jsem asi doopravdy chtěl dělat. Literární svět mě neuvěřitelně skličuje.
Mě někdy taky. Ale je někde jinde ten pravý svět?
Nejspíš přímo naproti levému světu. Stačí otočka... Budeš se divit, ale přesně v tuhle chvíli musím tu literaturu začít zase hájit. Asi všichni, kdo jsme se do toho nechali vtáhnout, máme svoje osudové knihy, ke kterým se vracíme a které se nám vrací. Zachází to až do magie, protože i sám náš život se pak chová jako jejich čtenář a připodobňuje se jim, zvlášť v rozhodujících, osudových situacích, které jako by utkával podle předepsaného textu. García Márquez, Borges, Cortázar... Otevřeš takovou knihu a v tu ránu zapomeneš, že existuje nějakej literární provoz, ty naše hrátky a podfuky, na koho je zrovna vidět a na koho ne, co se tiskne a o čem se plká. Je to najednou úplně jedno. Dokonale a navždycky jedno. Jestli to dokonce není i tak, že se tím umrtvujícím literárním provozem navzájem trestáme za neschopnost takovou osudovou knihu napsat: víme to o sobě a tušíme to o druhých, tak si to aspoň dáváme pořádně sežrat.
Četl jsem Pole nade mnou, tvoji prózu, která nedávno vyšla tiskem ve sborníku 7edm, a zase z toho nic nebylo... Takhle - porozuměl jsem jí snad i přes její rozvolněnost, ale našel jsem hlavně autorovo JÁ a nikde žádné TY; co s takovým psaním? To patří leda do deníku. Jak to říká Pitlach: zveš někoho ke hře, jejíž pravidla sis nechal pro sebe. Tak jsem si přebral po svém, udělal si svoje pravidla a našel tam schovaný pro mě silný text...
Pole nade mnou
Zdání neklame.
Zdání jenom slábne nebo sílí.
Pocházím z Nové Paky.
A to se nedá vysvětlit. Ortel.
Země, která se vzedme.
Jenom se o tom nesmí psát v latinských kronikách.
Ani slovo. Mezery v nich se nesmějí zmenšit.
Byl by to podvrh.
Vracím se k poli, a zase ve tmě,
zůstávám ve tmě, zase se v ní zdám.
Každopádně, když jsem ve snu, vítězí ve mně kolaborant.
Ano, přiznávám se.
Podlézavec a přisluhovač.
Kolaborant.
Jenže tentokrát se už neříká „protentokrát"
Země se vzedme.
Na dračí setbu mi ovšem nikdo neuvěří.
Jako bych nevěděl:
Pole
mě přejde mlčením.
„Tvůj jazyk za tvými zuby!"
Čistá rozloha plná síly.
Tenká blána, která se vždycky z jara protrhne
a pak to nezastavíš.
To snad čekáte na kruhy v obilí?
Zdání totiž neklame.
Zdání jenom slábne nebo sílí.
Neser ten vesmír!
Nestvůra.
Rýha.
Stah.
Takže odhodlaně vykročím
a hned na prahu
mě to sejme
Co říkáš na nucený výsek?
Ostrou mačetu máš, chlapče, ostrou! Tohle znám, taky to občas autorům provádím. Někdy proto, abych jim vzdal hold, ale většinou je to spíš způsob, jak jim naznačit, že sami sebe tak úplně nepochopili. Takže i já to teď od tebe vnímám trochu jako zprávu, že jsem propásl šanci napsat dobrý krátký text, proškrtat se k podstatnému. Samozřejmě jsi vyhmátl „citlivá místa", takové ty akupunkturní body, do kterých se soustředí to nejdůležitější, co probíhá po drahách mého vyprávění. Ale paradoxně jsi to zhustil do tvaru, který na tom sebestředném autorském JÁ staví mnohem víc než původní text. Mně v Poli nade mnou šlo o vystižení prostoru, o jedno konkrétní místo za pivovarem v Nové Pace, které se mnou už řadu let hraje podivnou hru, a já jsem tam zajímavej opravdu jen v tom ohledu, jak se na mně to místo projevuje. Jsem vlastně tlumočník, který ale zápolí s tím, že všechno nedokáže vypovědět naráz v tom souhrnu, jak to k němu přišlo, protože je to složitej propletenec snů, nápovědí, ročních období, stromů a pošlapané trávy, o přízracích ani nemluvě. Víš, já z toho někdy mívám opravdu i strach. Ale ve tvém remixu z toho zůstalo jen pár vytržených hesel, která by v následující básni mohla nahradit zase jiná hesla a v další básni zase jiná a každému by to bylo jedno, protože taková báseň dneska už jenom prošumí. Hezky zní, ale nic nemění.
Pavel Rajchman, který sborník 7edm pořádal, to řekl už v předmluvě, a nedávno zopakoval pro anketu Tvaru, která se ptala na Máchu. Čili - básník by se neměl ničím inspirovat, měl by být sám sebou a připravit se na to, že nebude pochopen ani jediným člověkem. To vypadá sice strašně srdnatě, ale podle mne je to jen alibi, aby si autor obhájil kdejaký vejšplecht. Je to naivní zjednodušení, nebo provokace? Obávám se, že platit bude to první...
Tak mám pocit, Martine, že jsi mi tuhle otázku v trochu jiném znění vlastně už dával a že se tady kolem toho točíme pořád dokola. A už pomalu přestávám mít chuť sypat si znovu popel na hlavu a zase ti sklesle přikyvovat, že to opravdu není v pořádku, když si autor nedokáže ulovit nějakýho toho čtenáře. Jistěže mě taky dráždí všechny ty povídačky o tom, jak nám na čtenářské odezvě ani v nejmenším nezáleží a jak je nezájem současníků vítaným důkazem naší jedinečnosti, to by si měl člověk odrecitovat pokud možno ještě na střední škole a nejpozději v létě po maturitě to zapomenout. Texty se vždycky píšou někomu, i když ho třeba konkrétně neznám, a pokud žiju s představou, že mě ten někdo odmítá, samozřejmě mě to nutí psát mu jinak, než když vím, že moje slova hltá a nemůže se jich dočkat. To dává literatuře úplně jinou energii. Ale tady končím se všeobecným souhlasem a říkám dost! To, že se autor nechová vůči čtenáři přezíravě a svévolně, se prostě nedokazuje tím, že dbá na takzvanou srozumitelnost. Mám pocit, že tuhle podivnou představu, kterou nás tak oblažovali bolševici, se nám jedna část kritiky v posledních letech snaží znovu vtlouct do hlavy, protože, mezi náma, je dobré konečně si přiznat, že našinec si potřebuje ulevit. No ne? Tak proč se pořád přetvařovat, že nás baví něco, co nás nebaví? Na stránkách Hosta si pro tuhle chlapáckou bodrost živíte třeba Jiřího Trávníčka, který měsíc co měsíc předvádí jenom to, že opravdu nemá žádné zábrany v tom, jak mistrovat autory románů. Tak nějak se prostě chopil toho, že nám řekne, jak to je. Jako zákazník náš pán, který si žádá k obědu svoje vepřo knedlo zelo a po obědě pořádnej román. Ale pořádnej, protože jako čtenář má přece právo být odměněn. Ne pouze trápen, ale i odměněn. To je v podstatě jediné sdělení všech těch Trávníčkových zápisků, ale vy mu to vytisknete ještě tisíckrát, protože v tom slyšíte hlas lidu. Na mě ale jako by znovu dýchla šeď a bohorovnost předlistopadových čítanek, které člověku dost spolehlivě ukazovaly, jak to s literaturou opravdu není. Srozumitelnost přece není něco, na čem se všichni lidi shodnou. Já obvykle nerozumím tomu takzvaně pořádnému románu, vůbec nevím, proč něco takového psát. Cítím úlevu, když Peter Handke v Donu Juanovi prostě vynechá všechny povinné náležitosti příběhu, nezdržuje se žádnou přehlednou posloupností děje ani dourčováním svých postav, celým tím únavným „vlečňákem prózy", jak tomu říkali surrealisté, a soustředí se jen na obrazy. Na to, co ho v příběhu opravdu těší a co mu stojí za samostatnou větu. Myslím, že dost přesně rozumím tomu, proč v jeho textu tolik věcí jakoby chybí. A tohle nemám právo prohlásit za srozumitelnost? Hledám jen potvrzení své snobské výlučnosti, když mě něco takového těší? Jenže to si nakonec budeme muset dát rozpočítávadlo, kdo je snob a kdo ne. Když něco čtu, nežádám si za to větší odměnu, než jakou si zasloužím. A stejně tak i jako autor si čtenáře vážím, ale předpokládám, že se nebude ničeho umíněně dožadovat, ještě než začnu. Tohle možná obstojí v hospodě, ale ne nad knihou. Tím končím a ptej se na něco jiného.
Hlas lidu? Nejsme Blesk, neblbni. Trávníček tu oblast nějak nazírá na základě soustředěného zájmu, ať se s tím každý porve, jak umí. Když končíš a zavadili jsme o ty hospody - proč vlastně důsledně nepiješ nápoje s lihem?
Asi jsem na ně v některém z minulých životů šeredně doplatil. A taky mě to popuzuje jako společenský příkaz, vždyť alkohol je tady člověku v podstatě vnucován. Zkus se mu začít chvíli vyhýbat a dáš mi zapravdu. Naštěstí pro mě si člověk jménem Rychvalský otevřel na začátku devadesátých let první českou čajovnu, která nezůstala sama, takže i lidi jako já mají kam chodit a čím se zpíjet. Sám tenkrát určitě netušil, jakého džina to vypouští ze svých konviček...
A ještě toto mi řekni: tvůj brácha Lubomír, už známý výtvarník, se teď vynořil jako autor textů legendární hip-hopové kapely WWW, která po šestnácti letech od svého založení konečně představila svou desku. Sleduješ, co bratr dělá? Bavíte se o umění?
Opatrně. Umění může lidi tak rozdělovat, že bys ani nevěřil.
To se kvůli umění občas nebratrsky servete?
Rozhodně se nezastavíme ani před bratrovražednou válkou. Umění si žádá obětí! No nesměj se, víš, co to je, mít sourozence váženým malířem? Mně samotnýmu to asi teprv dochází... Když to teď vezmu vážně, dlouho se mi třeba nedařilo vcítit se do toho, co musí takový malíř každodenně řešit: ta naše malá milá literatura, to jsou prostě jen popsaný a potištěný papíry, bez těch vysilujících nároků na uskladnění, převoz, materiál, kvalitní reprodukování a dobrý odbyt, jaké má výtvarné umění. Já nikdy nestál tváří v tvář člověku, který váhá, jestli za moje dílo dá nebo nedá desítky tisíc, já se stydím prodat někomu svou knížku i za pár desetikorun. Takže pokoušíme-li se občas s bratrem bavit „o umění", musíme nejdřív překlenout tuhle úplně jinou životní zkušenost. Anebo když už jsi zmínil ten hip-hop, to byla zase hudební vlna, která mě v devadesátých letech vysloveně otravovala. Teprve teď v rapování začínám tušit zatím jakoby spíš nevyužitou možnost, jak pracovat se spádem vět a rytmizací slabik. Láká mě to jako experiment. A sleduju, že i Lubomír ve svých textech pro WWW přesměrovává to povinné hip-hopové mletí o všem a o ničem někam úplně jinam, k jazykovým hříčkám a posunům významu. Učí rapery opravdu vnímat slovo. To je potěšující.
Viděl jsem tě na fotografii z nějaké výstavy, kterou jsi zahájil performancí s vlastní posmrtnou maskou na tváři. Pak jsi takhle vystoupil i na Měsíci autorského čtení v Brně. Krchovský si udělal svoji hyperrealistickou bustu, ty tuhle masku. Je to jen fórek? Na co jsi myslel, když jsi to dělal?
Využil jsem nabídky novopackého sochaře Alberta Králička, který posmrtné masky odlévá. Ale jednu věc jsem nepředvídal. Že když si necháš udělat posmrtnou masku, musíš při tom taky na chvíli umřít. Ono tě to nenechá „vytuhnout" jenom tak. Je to opravdu zvláštních pár minut. Boj tvé jakoby poslední podoby proti té živé, která se samozřejmě brání. Rozhodl jsem se to obrátit a zabojovat si tu a tam živou podobou proti té ustrnulé. Proto jsem na několika čteních vystoupil s posmrtnou maskou na tváři, ovšem nevím, jak často se toho ještě odvážím. Přece jenom, když si znovu vyzkoušíš, co to s tebou dělá, máš před tím čím dál větší respekt.
Nakonec se tě nemůžu nezeptat na Reichenberg; co je tam poutavé a co zase naopak? A jak v tom městě působíš ty sám... Pořád dokola vídám jen ty stejné záběry na Ještěd...
No právě, horský hotel Ještěd, ta do dálky se blyštící špice, je architektonickým hitem století, teď i dějištěm nového českého filmu, ale přitom témuž architektovi, Karlu Hubáčkovi, možná už v nejbližších měsících začnou přímo uprostřed Liberce bourat jiné jeho dílo, obchodní dům z konce sedmdesátých let, který navrhl společně s Miroslavem Masákem. Druhá taková stavba na našem území není, ale to nikoho nezajímá, protože holandští developpeři donesli kufr peněz, otevřeli ho a řekli, že mají výbornej nápad, jak z centra Liberce udělat nákupní ráj. Nynější obchodní dům Tesco tomu tak trochu překážel, ale protože peníze to byly opravdu přesvědčující, ukázal se nápad s jeho demolicí dokonce až tak výbornej, že ho přes protesty části libereckých obyvatel, kterých se ale nikdo na nic neptal, schválili i ministerští úředníci. Radím každému, aby do Liberce ještě na poslední chvíli zajel a probloudil si to, protože ten obchodní dům se vymyká vší pravděpodobnosti, a až nebude stát, nikomu se už asi nepodaří doopravdy ho popsat.
Zkus to...
Neříkám, že je to krása, to bych si netroufl. Tesco v Liberci připomíná spíš bludiště nebo klášter nějaké sekty, na odiv staví plochy z oranžových kachlíků, velké zarezlé plechy a beton, některá schodiště tě klikatě vedou tak trochu do nikam, ale to všechno se právě naučíš oceňovat, protože si najednou uvědomíš, jak je to zvláštně nesamozřejmé, co tu takhle samozřejmě stojí. Skoro jako bych si to napsal, ne? Co já ti budu povídat o Reichenbergu. Zase bys řekl, že tě ty Typltovy texty nějak neberou...
Ptal se Martin Stöhr
Jaromír Typlt se narodil 25. července 1973 v Nové Pace. Vystudoval český jazyk, literaturu a filozofii na FF UK v Praze. Pracuje jako kurátor výstav současné fotografie a umění v Malé výstavní síni v Liberci. Vedle své literární práce (poezie, próza, eseje) se věnuje editorské činnosti a vydávání literárního a výtvarného art brut. V současnosti také v Liberci vede studentské divadlo poezie Mimo patro. Pravidelně spolupracuje s časopisy Host, Analogon či Souvislosti (číslo 3/2003 přineslo rozsáhlý rozhovor Petra Šrámka s J. T.). Vydal několik knih, za soubor poezie Ztracené peklo (1994) získal Cenu Jiřího Ortena. Jeho zatím poslední sbírkou je společná realizace knihy-objektu s výtvarníkem Janem Měřičkou že ne zas až (2003). Jeho texty se staly součástí filmových (Viktor Kopasz: Shadow play, 2002) i rozhlasových kompozic (Michal Rataj: že ne zas až, 2006). Naposled publikoval rozsáhlou prózu Pole nade mnou ve sborníku 7edm, který uspořádal Pavel Rajchman (2006). Jaromír Typlt žije v Liberci a Nové Pace, jeho webovou prezentaci naleznete na adrese www.typlt.cz.