Editorial

Charles Aznavour na straně 111 dceři: „Vím, že ten den jednou přijde / protože takový už je život / Den, kterého se obávám / ten den, kdy nás opustíš / Vím, že přijde / ten den, kdy se osamělý a opuštěný / vrátím domů / jen s tvou matkou / Vrátím se k nám domů / kde bude poušť / a ty nikde."

Vít Ondráček na straně 4 zemřelému Janu Halasovi: „Ano, některá setkání jsou osudová."

Únorový Host je o ztrátách. Ale také o tom, jak se s nimi vyrovnat:

Emil Hakl na straně 11 Filipu Zdražilovi: „Realita je napětí mezi pozorujícím a pozorovaným, říká český malíř Josef Šíma, já to už asi rok cituju, ať se to hodí nebo ne. Zmíněné napětí je jádro věci, sám důvod, proč se noví a noví mládenci vydávají na cestu do pece ohnivé, ač by jinak mohli celkem bezbolestně žít."

A Václav Kahuda k imaginárnímu Druhému na straně 33: „Přítomnost, tma a vítr. Tak se jmenoval ten nejstarší bůh. On připravil cestu. Můžeš si zřejmě vybrat, nekonečně dlouho chcípat zoufalstvím a nebo to konečně nechat letět, pustit to - ať to proudí."

Tedy jít do pece ohnivé a nechcípat zoufalstvím. Psát a číst, číst a žít.

V Hostu se domníváme, že literatura je především způsob komunikace: to, co nejde říct, anebo to, co nejde říct jinak. Je to podivná komunikace, komunikace na okraji všech jiných komunikací, řeč za bílou postranní čarou, která vymezuje všední provoz. Literatura je nevšední komunikace, tak trochu jízda v protisměru.

Všechno ostatní čeká na vzácného čtenáře uvnitř. Osobně doporučuji rozhovor s Emilem Haklem a stať Martina Puskelyho „Kritika bez kritiky, literatura bez jazyka". Ta na příkladu debutu Tomáše Zmeškala Milostný dopis klínovým písmem předkládá hned dva překvapivé závěry: oceňovaný autor neumí psát, uznávaní kritikové zase číst. Pro zklidnění a doplnění lze poté zalistovat o pár stran dopředu a přečíst si stať o komice v jednadvacátém století z pera Vladimíra Boreckého.         

Jan Němec