Editorial

O tom, že exil patří mezi základní evropské fenomény, jsme již v Hostu psali několikrát. Dilema, v němž proti sobě stojí na jedné straně etika (život v pravdě) a existence (důstojný život, ba často i samo přežití) a proti nim emoce (vztah k vlasti a domovu), je jednou z nejdůležitějších zkušeností dvacátého století.

Když na konci osmdesátých let padla železná opona, snad právě proto na Západě očekávali, že z Východu přijde zpráva o autentickém životě těch, kteří v tomto rozhodování dali přednost emoci i za cenu ponížení. Román, který ukáže to pravé bytí, jež se západnímu člověku vzdalovalo pod nánosem konzumu. Na Východě pak možná očekávali, že spolu se svobodou objeví onu integritu života, která se jim dvacet let ztrácela ve spletité síti přetvářek a lží. Jenže nestalo se. Ukázalo se, že sedmdesátá a osmdesátá léta byla unaveným bezčasím na obou stranách železné opony a že tato dějinná epizoda nepředstavuje ani na jedné straně výraznou existenciální zkušenost. A především že ostnatý drát neodřízl Východ od společných evropských dějin.

Může se ale naopak zdát, že novou zkušeností pro Evropu je éra po pádu komunismu. Vždyť právě v devadesátých a nultých letech se musel začít hledat nový význam pojmů etika (kde je dobro a zlo po pádu komunismu?), existence (čím naplnit život, když hmotné potřeby jsou saturovány?) i emoce (kde je vlast a domov ve sjednocené Evropě?). Možná bychom se proto místo štkaní po tom, že stále nemáme velký román o normalizaci, měli spíše pídit po tom, proč ho nemáme o prvním desetiletí postkomunismu. Ale to je jiná otázka. Číslo Hosta, které držíte v rukou, je sevřeno dvěma články, jež se tématu postkomunistické Evropy z různých stran dotýkají. Úvodní rozhovor Karla Hvížďaly s Jiřím Grušou se z velké části zabývá pojmem vlasti právě z hlediska exilové zkušenosti obou autorů. O tom, jak se východoevropské literatury jevily západnímu čtenáři, hovoří pak Katharina Raabeová ve studii „Když se zvedla mlha", kterou začíná oddíl světová literatura. A za pozornost stojí i další texty, zvláště pak studie, v níž Jan Němec analyzuje, jak o literatuře referují naše největší deníky.

Miroslav Balaštík